fakt nebo fikce?
přidáno 23.11.2007
hodnoceno 1
čteno 875(19)
posláno 0
Půlnoční polibek

Konečně přistáváme v Monastiru. Pod námi je žlutý písek, bílé kostky domů, kulaté věže minaretů a zelené koruny palem a olivovníků.
Vyjdeme z příletové haly.Huh, to je vedro, pomyslím si, když na mě a na mamču dýchne africký vzduch, který se dá přirovnat k fénu.
Příbuzní už na nás čekají, a tak nasedáme do rozpáleného auta a jedeme domů.
Zvědavě si prohlédnu okolí. Nic se nezměnilo, vedro pořád to samý, palmy okolo silnic, chudé záhonky, pár kvítků na terasách.

Hned ten večer jsme se dozvěděly, že bude v rodině svatba a můžeme se jít podívat. S radostí jsme pozvání přijaly.
Vstoupíme do klimatizované haly, kde se koná arabská svatba. Ženy mají krásné večerní šaty a jsou vyzdobeny zlatými šperky a bižuterií. Pánové jsou nažehlení a tváří se slavnostně. Nevěsta s ženichem sedí v průčelí sálu a všichni přítomní jim postupně chodíme popřát hodně štěstí do nového života. Na oplátku dostáváme krajkový balíček ozdobený mašlí a růží, v jenž je zabaleno pár bonbónů.
Mezi svatebčany se prodírají číšníci, rozdávají pití a zákusky.
Koukám po lidech, když do mě drcne mamina. „Hele, támhle ten číšník, vypadá nezvykle.“ Kouknu kam ukazuje, má pravdu. Vypadá jako tuctový evropský kluk, tak proto mě nezaujal.
Číšník si všimne mého pohledu a koukne pohledem jako Co tady děláš? Odvrátím zrak, nezajímá mě. Přece se mi líbí Johnny Depp! A on není ten typ.
Ze svatby všichni odcházíme pozdě večer, plni zážitků a s dobrou náladou. Na zápěstí máme uvázané balíčky s bonbónama, budíme všeobecnou pozornost, ale nikdo nás neobtěžuje, protože je vidět, že jdeme ze svatby. Na druhý den máme naplánováno příjemné koupání v moři.

Koupat se chodíme do hotelu, kde se konala svatba. Je poledne, a tak se pomalu balíme Zahlédnu kluka v černém, tričku a v kapri kalhotách. Přemýšlím, zda je to ten kluk ze včerejška. V civilu vypadá jinak než v pinglovským. ?
„Mami? Je to on? Hraje támhle ping- ponk.“ kývnu bradou směrem k němu. Mamina se otočí, koukne se a potvrdí mi: „Je to on.“
Všimá si našeho pohledu a přichází k nám!
„Ahoj, mluvíš anglicky? Volal jsem na tebe francouzsky a ty nic,“
„Ahoj, mluvím. To víš, francouzsky moc neumím.“ odpovím mu.
„Jdete domů?“ zeptá se.
„To víš, je poledne. Nejhorší sluníčko.“
„Tak to jo, budeš tady i zítra?“ zeptá se a usměje.
„Jasně!“
Konverzace jak Brno, fakt! Rychle si sbalím věci a se suprovým pocitem odcházíme.

Jmenuje se Šerif, kromě toho, že je číšník, tak dělá všechno možný.
Komunikace je jedna velká komedie! Moc anglicky neumí, ale i tak se nějakým způsobem domluvíme.
Pozval mě na limonádu do jedné z restaurací v hotelu.
„Dáš si něco? Kafe?“ zeptá se.
„Klidně.“
„Ok. Hned jsem tu. Někam se posaď.“ řekne. To se řekne, posaď se, ale kam? Rozpřáhnu rukama po obrovské prázdné restauraci. „To máš jedno, denně jsem chodí 150 lidí a tak místa tu máš dost.“ odbíhá a za chvíli přináší kafe a kolu.
Ochutnám kafe, je výborné!
Šerif mi vypráví, že chce jít na dopravní školu, aby se mohl stát třeba pilotem nebo stewardem. Ale nejdřív musí jít na operaci, má něco s nohou. Když ho tak poslouchám, pomyslím si. Že to je hezký sen. Vypadá to, že kecá.
„No a co budeš dělat ty?“ zeptá se.
„Po prázdninách jdu na střední a až ji dokončím, budu pracovat na letišti.“
„To zní zajímavě.“ odtuší.
„To jo“.
Tak a téma je vyčerpáno, nastalo trapné ticho. Prohlížím si ho. Blonďák se zelenýma očima. Vskutku netradiční na Tunisana.
„Můžu tě políbit?“ zeptá se. Ty bláho, nějak moc rychlý ne?! „Proč ne.“ že by letní láska? Líbáme se a povídáme hodně dlouho. Víc si nedovolí.
Najednou se rozezní jeho mobil. „Promiň.“ řekne a přijme hovor. Pět minut mluví něco francouzsky. „To byl kámoš, tvoje máma tě hledá. Tak radši půjdem.“
Když přijdu, maminu málem trefil šlak. „Prosím tě, kde jste byli?“ „V restauraci na kafi.“ usměju se na ní. „Choval se slušně?“ zeptá se podezíravě. „Samozřejmě.“ Ale kdyby tak věděla….

Nevím, jak se k Šerifovi mám chovat. Stále po sobě pokukujeme.Mám dojem, že jazykovou bariéru nepřekonáme. Dny ubíhají a my se setkáváme na krátké chvíle, prohodíme pár vět nebo se z dálky na sebe usmějeme. Víme, že jsme a každé setkání potěší.

Je tu poslední den a já se prostě MUSÍM jít rozloučit. Dojdu do restaurace, kde jsme se viděli poprvé, vím, že tam pracuje.
Vejdu dovnitř a pozoruju ho, jak upravuje stoly k večeři. Stojím tam asi tři minuty, než si mě všimne.
„Jdu se rozloučit, protože-“
„Vím. Prožili jsme spolu hezký dny. Víš, musím ti něco říct. Já-“
Skočím mu do řeči. „Pošlu ti dopis.“ Šerif na mě smutně koukne, bože! Jsem tak blbá! Chce mi říct Miluju tě!! „Chceš mi něco říct?“ zeptá se. Zavrtím hlavou, že ne. Ale i tak mi hlavou proběhne Miluju tě, přesto to nedokážu říct nahlas!
Dojde se mnou ke dveřím, dá mi poslední polibek, když za mnou zavírá dveře, všimnu si, že má v očích slzy!
No a já se rozbrečela v autobuse. „Nebreč,“ říká mamina. „Ten si na tebe za čtrnáct dní ani nevzpomene. A tu pohádku o letadlech říká určitě všem holkám.“
Jeho mobil jsem měla, a když mi bylo smutno, prozvonila jsem ho.

Čas ubíhá. Už mám za sebou druhý ročník střední školy a z letní lásky zůstaly jen krásné vzpomínky.
Sedím na lavičce a koukám na nádherné panorama Hradčan. Ta Praha je tak krásná! Vzpomenu si na Šerifa, co asi dělá. Dodnes si vyčítám, že jsem se nevrátila a jen tak odešla. Měla jsem to říct!
Z myšlenek mě vytrhne pípající SMS. Kouknu se, kdo mi píše a nevěřím vlastním očím! Je to Šerif! Tak tomuhle se říká telepatie! Co jsem odjela z Tuniska, moc zpráv mě neposlal.
Hi, Sonia, how are you? I miss you. Huh, chybíš mi. Tak tedy smolím odpověď, že sedím na lavičce a koukám na Hrad, je tu 30 stupňů, ale že Tunisko je o mnohem teplejší. Zmáčku tlačítko odeslat. Mobil se ozve, zpráva byla doručena. A je to. Stejně neodpoví nazpět.
Asi v polovině Karlova mostu se zastavím a pozoruju lidi a okolí. Okolo jednoho hudebníka je hlouček turistů, tak přistoupím blíž. Hudebník je mladý kluk, asi 25 let. Zpívá jak na lesy a hraje na bubínky. Juknu do čepice, kterou má na drobné. Hm, je dobrej, má ji plnou. Poslouchám ho asi půl hodiny. Napadne mě zkontrolovat, jestli náhodou Šerif neodepsal. A, ejhle, odepsal! Uf, další překvapení. Píše, že je stevard a má lety do Prahy!!! Stevard? Dostal se daleko za dva roky. Nechám hudebníka hudebníkem a rychle pospíchám domů.
Sotva si zuji boty, běžím do obýváku a vyhrknu na maminu s úsměvem: „Hádej, tak to Šerif dotáhnul?“
„To nevím. Tak povídej.“ pobídne mě.
„Víš, jak jsem ti vyprávěla, že Šerif se chce stát stevardem? Tak on jím je!!!“
„Počkej, jak to víš?“ zeptá se překvapeně.
„Psal mi SMS, hele, tady to mám. Jsem steward. A že když nemůžu přijet za ním, tak on přijede za mnou!“
„Super, tak mu napiš, kdy přijede, že na něj počkáš na letišti.“
„Rozkaz, šéfe.“ A už smolím odpověď.
Večer se s maminou koukáme na telku a já přemýšlím o příjezdu. „Hele, mami, já to asi špatně pochopila. Invite je pozval a ne navštívit, to je visit. V záchvatu radosti jsem si popletla slovíčka! Musím mu napsat, že nepřijedu, že to bylo nedorozumění!“
„Nic mu nepiš, vyřeší se to.“ A je to.

Po obědě se ozve mobil. A, Šerif. Cože?! Ahoj, prijedu dnes ve 4: 00 am, ale myslIm si, ze to je moc brzy, abys mohla byt na letiSti. MyslIs, ze bys mohla prijIt?
Uf. Muzu byt na letisti v 5:30 am a mues prijIt do priletove haly? Ja se pres pasovou kontrolu nedostanu. Jak dlouho tu zustanes?
To asi nedomyslel, myslel, že když jsem na letišti…. Zustanu tu jednu hodinu a pak letIm zpatky na Djerbu, tam ted bydlIm. Promin, nemuzu.
A je po setkání. Vyřešilo se to samo.
Za dva dny přijde další SMS. Ahoj, v Praze budu ve 23:00, prijdes?
Ale jak se dostanes ven? Prece nemzu jít přes pasovku…
Ok, budu slusny na letisti a jA ti napIsu zpravu, kde jsem, ok? UvidIme se dnes.
Ok, tak budu ve 23:00 Cekat v prIletove hale Terminal Sever 1.
Na zprávu už neodpoví, bere to jako hotovku! No nic, risknu to.

Ve 22: 10 nasednu na bus 100 směr letiště a uvidím, jestli se uvidíme. Spíš si myslím, že to nevyjde. Nevím, jakým zázrakem by se dostal z tranzitu.
Na letiště dojedu 22: 20, namířím si do příletovky. Juknu na obrazovky. 23:00 BJ 655 Djerba expeted 22:35 Super! Než vyleze, tak bude jedenáct. Mezitím bloumám po letišti, každou chvíli kontroluju mobil, a čekám na zázrak.
On snad už nepřijde!! Píšu mu zoufalou zprávu, že poslední autobus mi jede ve 23:40 a na taxíka nemám peníze.

Otevřou se dveře a já zírám. Dva metry ode mne stojí a mluví s ochrankou. Dveře se zase zavírají. Jsem na zhroucení, tak blízko od sebe a přeci tak strašně daleko!! Autobus mi odjíždí za pár minut! Musím už jít!! Najednou se otevírají dveře! Vidím jeho usměvavý obličej. Poznal mě okamžitě. Mám chuť vrhnout se mu kolem krku, ale dělí nás kus skla, který mi dosahuje do výšky úst. Vždyť mu nemůžu dát ani pusu!
„Ahoj, jak se máš?“ zeptá se.
„Ahoj, dobře a ty?“
„Taky dobře. Takže jen dvě minuty?“
„Ano. Bohužel.“ Navíc se nezmůžu. Šerif se moc nezměnil, jenom je opálenější a má tmavší vlasy.
„No já moc, taky nemám čas, musím se vrátit. Moc si mě chyběla a rád tě vidím. Polibek?“
Chovám se jako slon v porcelánu. Vše mu odkývám. Stoupnu si na špičky a dám mu nesmělou pusu. „Ale to nebyl polibek!“ zasměje se. Já vím,ale bude to první půlnoční polibek, na který nezapomenu.
„Už půjdu. Až zase přiletím do Prahy, tak ti zavolám nebo pošlu zprávu, ok?
„Jasně a ahoj.“
„Bye.“
Obracím se a běžím na autobus. U dveří se otočím a vidím ho, jak mi mává a mizí v útrobách letiště.
Byli jsme od sebe dvacet centimetrů a přesto nás dělily světadíly. Až přiletí znovu, dostaneme se k sobě blíž? To nevím… ale dárek pro něho mám připravený. Snad ho budu moci předat…
A chcete ho příště na letišti přivítat se mnou??

přidáno 23.11.2007 - 17:37
No, tak na pokračování se určitě budu těšit. Nějakým nedopatřením tam máš jeden odstavec dvakrát, jinak je to napsané dobře a líbilo se mi to.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Půlnoční polibek : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Halzl největšího kalibru
Předchozí dílo autora : Bláznivý víkend

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku