Mělo mě to varovat! Jsem nepoučitelná! Opravdu mě to mělo varovat! Vešla jsem do bytu a tam ticho, žádná rvačka, křik, nic. Dokonce jsem se u dveří ani nepřerazila o boty synů, byly vyjímečně uklizené. Ani školní tašky nebyly jako vždy odhozené na chodbičce, bundy byly pověšené na věšácích a ne pohozené na podlaze jako vždy......prostě mě to mělo být podezřelé a nebylo..... (ukázka z připravované knihy)
přidáno 26.03.2009
hodnoceno 2
čteno 923(13)
posláno 0
Mělo mě to varovat! Jsem nepoučitelná! Opravdu mě to mělo varovat! Vešla jsem do bytu a tam ticho, žádná rvačka, křik, nic. Dokonce jsem se u dveří ani nepřerazila o boty synů, byly vyjímečně uklizené. Ani školní tašky nebyly jako vždy odhozené na chodbičce, bundy byly pověšené na věšácích a ne pohozené na podlaze jako vždy......prostě mě to mělo být podezřelé a nebylo. Nikde se neválely čepice, šály, rukavice, nikde nebylo nic rozsypaného, rozházeného, rozbitého, dokonce ani nebyla slyšet hádka z jejich pokoje, přitom doma byli....mělo mě to všechno varovat, ale nevarovalo! Já naivka si snad opravdu chvíli myslela, že nastala nějaká zvláštní proměna mých dětí, zázrak ze dne na den a už budu od této chvíle mít ty nejspořádanější a nejvzornější děti na světe. Ó jak jsem byla naivní! Opatrně jsem nakoukla do dětského pokoje a usmála jsem se tomu, co jsem uviděla – a zase mě to nevarovalo – kluci spořádaně seděli u svých stolků a UČILI SE! Neprali se, nehádali se, učili se. Prostě idylka, sen každé matky! Ale v tuto chvíli by jistě každá běžná máma vykřikla ,,Co jste zase provedli?“. Každé normální mámě by to bylo podezřelé, ale mě ne. Jsem nepoučitelná, já naivka na ně jenom kývla na pozdrav a potichoučku zavřela dveře, abych je nerušila.... Dveře do kuchyně jsem otevřela bezmyšlenkovitě, těšila jsem se, jak se zbavím těch dvou těžkých nákupních tašek. Mé oči zaregistrovaly nějaký rychlý pohyb a pak jsem to uviděla! „Á!“ zařvala jsem leknutím, uskočila a tašky žuchly na zem! Od té doby vím bezpečně, že dávat vajíčka dolů do kabele a na ně naskládat další nákup, je pitomost! „Kluci okamžitě pojďte sem!“ nenamáhala jsem se jít pro ně. „CO TO JE?“ vypískla jsem, i když co to bylo, by nepoznal snad jen slepý. Uprostřed kuchyně byla umělohmotná vanička. Původně se v ní koupali kluci, když byli malí a když z ní vyrostli, zůstala v koupelně a dávala jsem do ní špinavé prádlo. Teď ale nebyla v koupelně a nebylo v ní prádlo. Byla uprostřed kuchyně, místo prádla v ní byly piliny a pobíhalo tam to nejmenší morčátko na světě. „Já vám přece jasně zakázala nosit domů jakákoliv zvířata, nebo ne?“ „Ale mami, to není jakýkoliv zvíře, to je naše Bobinka.“ vysvětloval mladší syn. Roztomilé to morče bylo, to ano, ale.... „Naše?!“ zeptala jsem se celkem zbytečně. „No, my ti ji donesli ukázat a kdyby se ti náhodou líbila, tak by u nás už mohla zůstat, víš.“ Potvůrky jedny, ví jak na mě, musela jsem se v duchu usmát. Kdyby se jenom zeptali, zakázala bych jim to. Ale oni moc dobře věděli, že vyhrají, když morče uvidím. Morče je ještě v pohodě, pomyslela jsem si, horší by bylo, kdyby sem propašovali psa! Anebo slůně! Což o to, líbila se mi, Bobina, byla pěkná a tak maličká, miloučká a nechala se hladit... Ale já jim zvířectvo nosit domů zakázala a tak teď babo raď! Jak z toho vybruslit? Aby neutrpěla rodičovská autorita a Bobinka u nás zůstala. „A čí je?“ kapitulovala jsem: „nebude někomu chybět?“. Čert vem autoritu, hladila jsem Bobinku. „No naše“, usmáli se kluci šťastně a měli pravdu. Už byla naše.Jen to ještě nějak vysvětlit jejich otci. „No dobře, ale tátovi to řekneme až o víkendu“, mrkla jsem na ně spiklenecky. Přikývli. Byl čtvrtek, když Bobinu uklidíme do volného kouta pod okno za ledničkou, kde zbylo přesně místa na tu vaničku s ní, tak si určitě do soboty ničeho nevšimne. Co se týká nevšímavosti, byl můj manžel naprostá jednička. Nevšímal si prací, které byly potřebné v bytě udělat, nevšímal si nikdy ani žádných změn, které jsme kdy v bytě udělali, nevšímal si problémů, které bylo potřeba řešit, nebyl schopný si všimnout ani, že je večeře, pokud jsem mu ji nestrčila až pod nos, nevšímal si, co jsem kdy dělala, nevšímal si úspěchů ani neúspěchů synů, nevšímal si nakonec už ani nás.... A jeho obzor v kuchyni dokázal dohlédnout pouze do ledničky, prostoru za ní si už nevšímal, takže si samozřejmě nevšiml ani toho morčete. Přesně, jak jsem předpokládala!

přidáno 27.03.2009 - 19:26
tak já myslím, že v různých obměnách to zná každá máma :-)
přidáno 26.03.2009 - 19:29
jako bys byla u nás doma, jen jsem měla děti tři, ale to už je úplně jedno....

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Deník v/d/ěčné naivky III. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku