Snad

Je večer, stojím na perónu,
při posledním tónu
píšťalky
zavíráš dveře od vagónu.
Má levá ruka ti mává
a druhá ruka - pravá
se pevně drží zábradlí,
ač mrazem prsty ochably.
Drží se, prsty modré mrazem
drží se, aby pádem na zem
moje tělo
nesletělo.
V tom nelehkém okamžiku
mám hlavu plnou otazníku,
zda-li budu mít ještě šanci,
si v ranci
pár svých švestek vzít,
s nimi a s tebou vykročit,
jen tak se světěm plahočit.
Nasávat vůni krásných květů
v tom létu
mladé rozmarnosti,
jež naše duše hostí
a v zimě stavět sněhuláka,
tolik mě to, tolik láká.

Drží se prsty ztuhlé mrazem,
drží se jako kleštičky,
dlaň druhé ruky - levičky
svou sestru jemně zahřívá,
i jí však tepla ubývá.
Je večer, na perónu stojím,
ty sedíš v pátém vagónu,
za tónů
praskajících kolejí
mi mizíš v černých závějích
a já se trochu bojím,
že neuvidím dneska hvězdu padat
a nebudu si moci něco přát.
Můžu jenom typovat či hádat,
zda uvidím tě ještě jedenkrát.
Vlak naposledy zazvlyká
pak s vlakem polyká
tě tma
a světla zhasínají zvolna.

....jsi volný....
...jsem volná...