Dekadence.
přidáno 07.02.2009
hodnoceno 0
čteno 814(7)
posláno 0
Odjezd. Vždycky to tak bolí. Stojím a chci se rozloučit, ale nemůžu ze sebe vydat slova. Muž, o kterém mluvím, sedí ve svém pojízdném křesle u okna, přes které do místnosti nepropadá ani pavučina světla, přestože namodralá, otupující mlha se rozestírá po jeho nozdrách a stoupá z nich, jsouc jím jakoby vydechována, leč je vdechována - v slabých, pomalu ustávajících nádeších - a jeho tvář z očních důlků a zarudlých hnízd vrásek se mi obtiskává na sítnici, která připomíná drátěný plot vedoucí po loukách kolem tajné nemocnice. Přeskakuje na mě elektrický pocit; co je jeho zdrojem, netuším. Stařec v křesle se nepohnul ani o milimetr, nadechl jsem se a tiše jsem se vracel ke dveřím, dotkl jsem se kliky, ohlédl se; vyběhl jsem chodbami za prudkého bušení srdce ven z budovy, nastartoval auto a odjel nejrychleji, jak jsem mohl.
Odjezd do šedé mlhy. Neměl jsem chuť ptát se někoho na cestu. To málo hudby, které jsem si vezl s sebou, mělo mi vysvětlit všechny pohnutky, které vedou ovce vstupovat do vody. Nikdo mě neviděl, když jsem si drhnul vředy kartáčem; zastavil jsem, vystoupil a dělal to u škarpy. Teklo ze mě modré bahno a mísilo se s kostrami zdechlých zvířat položených do žlábku. Zrezlá poznávací značka 10X 84 09 CC D už nepatřila nikomu, koho bych chtěl potkat. Pršelo hustěji, než mohl zrak přehlédnout a ucho přeslechnout. Jestli rychle nenajdu přístřeší, utopím se. Žhavé teplo krbu u pokojného zvuku starých houslí se mihotalo u vzdáleného konce nedohledné sněžné pláně, kam jsem obrátil volant.


"To je ale deštivo, co?" řekla mi jakási eterická bytost, ne nepodobná zelené houbě.
"Zdá se mi, že poprchává," odpověděl jsem, abych zachoval slušnost a potřásl jsem zelené houbě rukou. "Můžete mě ubytovat?"
"Bohužel, všechny pokoje jsou plné," pronesla houba smutným hlasem. Nervózně přešlapovala a žmoulala v ruce kus jablka, podobný kusu chleba.
"Pak je mi líto, ale budu muset opět odjet," řekl jsem chladně, tak chladně, že vstupní halou provanulo ohromné množství mrazivého vzduchu a uhasilo veselé plameny, zářící v krbu na opačném konci koridoru.
"Zůstaňte alespoň na chvíli," řekla houba s náhlou a nápadnou změnou v chování, "opravdu vás nezklamu, čekám jen na vás, dnes už nikoho jiného mít nebudu." Lascivně se opírala o veřeje a protahovala své štíhlé kočičí tělo, mroukajíc.
"Dobrá, zůstanu na čaj," řekl jsem, věše klobouk elegantním pohybem ruky na vešák a kráčeje svižným krokem do obýváku, ke krbu.
Zelená potvora se odplížila kamsi do kuchyně připravit čaj a já jsem si sedl ke krbu, kde náhle vzplanuly syté oranžové plameny a ozářily mou tvář natolik a tolik ji prosytily teplem, že si houba neodpustila tuto otázku, přinesši šálek čaje, z něhož stoupala pára: "Máte přece jenom rád teplo, že ano?"
Neochotně jsem přikývl a usrknul jsem vroucího čaje, začali jsme rozhovor.
Svlékla se a pokryla okno svým slizovatým, střapatým tělem. Odnesl jsem přikrývky ke krbu. Pak začalo pršet skrz okno; spatřil jsem soby s utrhanými hlavami, proskakující ohnivou obručí, dříve než čerstvé vločky stačily roztát na zemi rozpálené do běla erotickou energií.
"Ovšem že na tom nezáleží, co by na tom záleželo?" řekl jsem, a houba poskočila o něco výš a roztáhla se po stropě. "A to mě ani trochu nemiluješ?"
"Ne," pravil jsem rezolutně, "alespoň tím jsem si jist. Nepotřebuji žádné houby, aby omývaly mé tělo a tím jej ještě více zaneřádily. Vydal jsem se napospas vánici, když jsem utekl umírajícímu muži, vzpomínáš? Nehraj si se mnou na kočku a myš, nezatínej své drápky do srdcí ubohých, ubohých; obrať se naruby a vystav se na přímé slunce, aby tě spálilo, aby tě upeklo."
"Nebuď patetický," vylezlo z houby. Spatřil jsem vějíře jejích vlasů, tekoucí po stráních jejích boků až do úrodného lůna, kde, kde mizely. Těch lůn ale bylo více, pro každé oko jedno; pět nohou se zmítalo v zápase o pavoučí trofej, čtyři sliznice oblažovaly bachor, prolezlý moučnými červy.
"Ano, je to docela pochopitelné," zaštkal jsem a šel jsem si lehnout na půdu, vyhřátou paprsky odpoledního slunce, které se proměnilo v měsíc v úplňku, nadechl jsem modř a vyzvracel vločky, mrznoucí na tvářích lidí, vracejících se z divadla. Šla se mnou a držela mě za ruku, vzala si dnes tu krásnou šálu a pletenou čepici, o které jí vždycky říkám, jak jí sluší, jen aby mě potěšila, a to se jí tedy povedlo, neboť jsem téměř zapomněl na to, že ležím pod trámy práchnivějící půdy, schovávaje se před zelenou houbou dole v sále u krbu, křče se a třesa mrazem.
Než mě našla, uplynulo pět let, během kterých jsem navštěvoval umělecko-průmyslovou školu; vedl jsem si celkem dobře, ale pak mě přece jenom dostihla, právě na prahu ranních iluzí.
"Ty bídníče!" zašveholila a vetkla mi polibek mrazivé vášně, kterou si mě k sobě připoutala na vždy. Na vždy. Na vždy.

"Poznej mě na fotce," dozvěděl jsem se později na lůžku nemocnice pro umírající.
"Kdo je to?" ptal jsem se slábnoucím hlasem.
"Já Penelopa," pošeptala dívka ve žlutém tričku a s hnědými vlasy. Nebyl jsem schopen slova, proto jsem si nechal položit její ruku na svou a zavřel jsem oči, abych cítil její dech. Pokračovala: "Tak tě dostihl tvůj osud, Ludmile."
Rozplakal jsem se. "Já ještě nejsem připraven," zaznělo mezi mými vzlyky.
"Není ještě pozdě se začít připravovat," pronesla cynicky Penelopa a smetla mi vlasy z čela obratným pohybem ruky. "Rozsouzení přijde až za chvíli, do té doby můžeš ještě mnohé vykonat, co ti bude přičteno k dobru."
"Snad," vydechl jsem bolestně "dovedu alespoň neutéct." Penelopa se usmála a nastalo ticho.
Penelopa byla tak ohleduplná, že mě dále nerozrušovala a odešla, zavřivši za sebou bílé dveře.
Začal jsem se svíjet v prudkých křečích, v záchvatech života; nechtěl jsem dopustit, aby někdo vstoupil.

Ale dveře se rozlétly na tisíc kusů; celou stěnu vtáhl vír, zářící oslnivým světlem z chodby. Již jsem nespatřil, zda jsou to oni, anebo to nejsou oni; již jsem nespatřil, kolik jich vstoupilo a jak jsou odění.
Nebylo možno konat. Nebylo možno měnit. Nebylo možno odporovat.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vánice : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Průkazka na autobus
Předchozí dílo autora : Červené tkaničky v botách

»jméno
»heslo
registrace
» nováčci
zabijakplic
» narozeniny
Deny [9], octopus [12], Dott [12], madanga [7], Obláčková [11], rezka [10], Artie [10], Neděle [2]
» řekli o sobě
Severka řekla o black.heart :
Má srdce, ve kterém kvetou černé kopretiny....omamně voní, zůstává svá...moc si vážím našeho přátelství květinko ;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku