Prokletá láska.. Láska k upírovi...
přidáno 07.11.2007
hodnoceno 4
čteno 932(28)
posláno 0
Na okolní krajinu se snesla noc a inkoustový závoj noci zahalil vše, co den směle odhaloval. Jen noční vánek rušil okolní ticho, když svou vzdušnou dlaní pročísl trávu a rozezpíval listí v korunách stromů. Přes pole kráčela dívka. Měla na sobe bledě modré šaty, které zářily do noci. Procházela se a neměla strach. Jako jediná ze vsi se nebála toho, co se skrývalo v tmách.
Došla až na vršek palouku a vydala se směrem k velkému dubu, co zde rostl. Pomalu se k němu přibližovala, když tu náhle v korunách stromu cosi zašustilo. Vzhlédla k němu a všimla si stínu, jež se v něm mihl. Instinktivně ustoupila o několik kroků, a právě v čas. S dalším zašustěním k zemi spadlo čísi tělo. Dívka sebou leknutím ucukla, ale nevykřikla, a ani se nedala na útěk. Opatrně přistoupila k ležícímu tělu a poklekla, aby mu pohlédla do tváře. Hleděly na ni dvě mrtvé oči mládence, který musel být k smrti vyděšený. Přejela mu dlaní po tvářích a potom mu zatlačila oči. Víc pro něj udělat nemohla. Smrt už si jej našla. Ještě jednou mu pohlédla do tváře a potom její pohled utkvěl na mladíkovo hrdle. Měl na něm tržnou ránu, z níž vytékala usychající krev.
Dívce se v zátylku zježili chloupky a několik vlasů jí zavlálo. K zemi se tiše snesla temná silueta. Dívka se pomalu otočila. Ani nyní nepociťovala strach.
Hleděla do tváře černovlasému mládenci s bledou tváří a černýma očima. Neměla strach, jako jediná se ho bát nemusela.
„Proč jsi přišla?“ zeptal se jí teskně a pomalu k ní přistoupil. Ona jen stála na místě a hleděla na něj. Pomalu ji objal ramena. „Včerejší noci, předvčerejší noci, i dnes. Proč?“
„Já, já nevím. Prostě musím…“ vysoukala ze sebe s námahou a přitiskla se k němu. Chvíli spolu stáli v těsném objetí a mlčeli.
„Nesmíš mně vyhledávat. Jsem nebezpečný, i pro tebe.“
„Já nemám strach. Miluji tě…“ odvětila mu dívka a políbila ho na rty. Mládenec měl na rtech stále ještě zaschlou krev. Dívka si olízla rty a ucítila nasládlou chuť krve. Vzápětí však svoje rty opět přitiskla k jeho a začala ho líbat, tak vášnivě a divoce, až ho kousla do rtů a začala pít jeho krev. Nebyla upírkou, a ani krev nepila. Ale chtěla poznat, jaké to je, pít ji. Jaké to pro něj je…
„Dost!“ vykřikl a odstrčil ji od sebe. „Co mi to jen děláš? Prosím nemuč mně. Já už nemůžu dál.“
Dívce po tváři stekla slza. Rychle ji však utřela, aby si toho nevšiml. Měla by se nenávidět, i jeho by měla nenávidět. Ale nešlo to, milovala jej. Milovala jej tolik, že ani tahle proměna její lásku nezabila. Nedokázala jej nenávidět, i přesto, že zabíjel, že pil lidem krev. Věděla totiž, že někde v hloubi duše to je pořád ten, koho milovala. Tohle všechno četla hluboko v jeho tmavě hnědých očích…
„Byl to ten, se kterým jsi tancovala?“ zeptal se jí znenadání a zrak upíral na mrtvé tělo.
„Ano.“
„A měla‘s… měla‘s ho ráda?“
„Ano. Byl docela milý.“ odpověděla po chvilce váhání tiše a prostě. Snažil se v jejím hlase zachytit jakýkoli náznak nenávisti, smutku či zášti, ale nic z toho v tom nebylo.
„Ale nezlobím se na tebe. Vím, žes musel. Chápu, že musí být strašné být -\"
„Ne! Probůh, ne!“ vykřikl žalostně. „Proč mi to proboha děláš? Co víc mám ještě udělat abys mě nenáviděla, stejně jako ostatní?!“ Všechna ta bolest, kterou v sobě nosil, se vydrala na povrch. Padl k zemi a pěstmi bezděčně bušil do země.
Dívka rychle přistoupila k němu a poklekla. Pohlédl na ni a jí bylo jasné, že kdyby mohl, tak by brečel.
„Nikdy tě nebudu umět nenávidět, protože vím, že v hloubi duše to jsi pořád ty. A to se nezmění!“
„Ne, to nejde… My dva k sobě nepatříme. Já jsem zrůda a ty…“ řekl jí a pohladil ji po plavých vlasech.
„Pak ať se stanu tím, čím jsi ty. Nyní už vím, jaké to je, pít krev. Snesu to.“ řekla mu plna odhodlání. „Potom bysme mohli být spolu…“
„Ne, to nikdy. Nechtěj být tím, čím jsem já. To není život, ale prokletí.“ odvětil jí nešťastně.
„I naše láska je prokletí, co na tom tedy záleží? Já tě budu milovat navždy, i v pekle…“
„Tebe do pekla nevezmou. Ty jsi jako anděl, tebe si k sobě vezme Bůh, a mně pohltí pekelné ohně, až stříbro či dřevěný kůl proklaje mé srdce…“
Náhle se z dálky ozvaly hlasy. Oba sebou leknutím trhli a rozhlédli se kolem sebe. Ze všech stran se k louce sbíhali lidé, hlavně muži. Několik jich nad hlavami drželo pochodně. Jejich světlo dopadalo na hlavy rozlícených, ale odhodlaných vesničanů, jež v rukách drželi zbraně od vidlic přes nože až po luky a kopí.
„Táhle jsou! Zabijme je!“
Oba milenci na sebe pohlédli.
„Lásko uteč! Jdou si pro mě!“
„Ne, jdou si i pro mě. Zabijí nás oba…“
On ji však neposlouchal a rychle ji políbil na tvář. Pak se chystal vstát, ale ona pevně sevřela jeho ruce a nehty mu zaryla do kůže.
„Lásko, probůh, co to děláš? Uteč dokud je čas!“
„Ne,“ odpověděla mu tiše. „Já jim už neuteču. Vědí o nás dvou, stejně jako už vědí o tom, co jsem provedla…“
„Co to povídáš…“ zeptal se nechápavě, ale vzápětí se zděsil. Už však nestihl včas zareagovat. Jeho milovaná vytáhla dýku a zabodla si ji ze strany hluboko do krku a pak ji vytáhla. Krev jí z rány začala prudce vystřikovat.
Její milý ji povalil na zem a ránu se jí snažil utěsnit dlaní, ale nebylo to nic platné. Krev se stále drala ven a jí se začala vytrácet barva z tváře.
„Co jsi to provedla?“
„Zemřela bych… tak i tak… radši… vem si mně! Jsi přece… upír…“ vysoukala ze sebe s námahou a škubala sebou.
„Ještě tě můžu zachránit. Vím, jak se to dělá!“
„Udělej ze mě upíra, jinak to nejde! Nebo mně… zabij. Ale… vyjde to nastejno… “ Ještě chtěla něco říct, ale už na to neměla síly. Jen několikrát pohnula rty. Snažila se říci: „Miluji tě.“
Věděl, že umírá. Nemohl pomoci. Aby její utrpení zkrátit, sklonil se k ní a začal jí sát krev z rány. Mezi několika doušky jen zašeptal:
„Ať jsi šťastna na onom světě…“
„…Budu…“ zašeptala tiše. V poslední vteřině se jí před očima odehrál celý její život z těch světlejších i temnejších stránek. Z několika okamžiků dětství přeskočila do dospívání a postupně až k posledním měsícům života, během nichž se dopustila nejedné špatnosti. Nekrmila hospodářská zvířata a nechala je zeslábnout, aby si pro ně mohl přijít, ten jenž se živil pouze krví. Přiotrávila několik stařen či starců, aby je mohl upír zabít a poutníky nevarovala před nebezpečím, jež na ně číhá v temnotě. A především před sebou viděla ten hřích největší, milovala upíra… Ještě se však pokusila o úsměv a pak se naposledy nadechla a zemřela.
Pohlédl na ni. Hleděla na něj mrtvýma očima, v nichž se však ještě zrcadlila bolest smíšená se štěstím. Zabil ji… Žal ho zcela zachvátil a začal plakat. Z očí se mu začaly kutálet slzy, ne však obyčejné, ale krvavé. Přestal vnímat svět kolem sebe, už nechtěl žít. Na ničem už mu nezáleželo. Ať ho zabijí, to bude vykoupení z jeho hříchů.
Náhle se kolem něj uzavřel kruh. Rozlícení vesničané se kolem něj semknuli a chystali se nad ním vynést ortel smrti. On se jen napřímil a roztáhl ruce, jakoby zaprosil: „Skončete to se mnou.“
Vzduchem se ozvalo rychlé svistnutí a jeho srdcem prolétl dřevěný šíp se stříbrným hrotem…


Měl pocit, že umíral, ale něco se mu zdálo. Nejspíš to byl sen. Měl pocit, jakoby se vznášel. Cítil se tak lehce, a dalo by se říct, že i šťastně. Byl volný…
Chvíli poletoval podivném astrálním světě, ale poté začal klesat, padat. Tušil, co to znamená, ale i přesto se snažil vzlétnout. Na chvíli se nadnesl, ale tíha jeho duše ho nenechala vzlétnout výš. Začal padat a nic s tím nemohl udělat. Nebránil se. Ať se stane, co se má stát. Tam v hloubi již peklo otevírá své brány, aby jej přijalo. Pocítil smutek. Vzpomněl si na poslední okamžik svého života a na to, co nakonec provedl. Už ji nikdy neuvidí. Bude bloudit tam v tmách, nešťastný a osamělý. Na Zemi tomu tak bylo taky, jenže to ji mohl aspoň občas vídat, ač se tomu bránil. Jenže teď?
Pocítil horko, z něhož mu však přeběhl mráz po zádech. Už byl téměř na místě, tam u bran pekel. Jenže se neodvážil tam pohlédnout, zavřel oči. Měl strach.
Náhle pocítil jemný dotyk. Ale to se mu muselo zdát. Věřil, že v pekle jej určitě uvítají, ale takhle? Otevřel oči a užasl. Za ruku ho držela bytost, jež mu byla nejmilejší na celém světě.
„Kde…Jak…Jsi tady?“ vykoktal ze sebe nechápavě a neuvěřitelně na ni hleděl.
„Říkala jsem ti, že tě budu milovat. Navždy. V pekle…“ odpověděla mu a pousmála se. Pak mu na tvář dala letmý, ale za vše mluvící, polibek.
Stisk jejich rukou ještě zesílil. Ohnivé jazyky pekelného ohně je pohltily, ale oni byli šťastni. Ani smrt je nerozdělila…




ikonka sbírka Ze sbírky: Povídky

přidáno 08.11.2007 - 22:55
je to zajímavé, líbilo se mi to, jsou v tom hezky vyjádřené city...
přidáno 08.11.2007 - 19:08
Pěkné...;) mně se nedávno o upírovi zdálo...ač jsem ho milovala, tak jsem ho nakonec nechala popravit...hm....
přidáno 08.11.2007 - 17:40
Většinou povídky s podobným námětem ani nečtu... ale tahle mě něčím zaujala ;)...
přidáno 08.11.2007 - 16:49
Je vidět, že to je napsané srdcem. Přeji hodně inspirace do dalších děl.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ani smrt nás nerozdělí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ...Úplné bezvětří...
Předchozí dílo autora : Smrtící polibky

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku