Těžko ho správně vystihnout. E
přidáno 21.01.2009
hodnoceno 1
čteno 900(15)
posláno 0
Ismael seděl v kobce, do které ho před několika dny uvrhli. Čas se zde vlekl pomalu, což bylo zvýrazněno tichým, pravidelným kapáním vody. Bylo to jako odkapávání jeho času. Kolik mu ještě zbývá? Kolik kapek spadne, než ho vyvedou na popravčí vrch a jeho krev tam zbarví trávu na rudo? Pět tisíc? Jen jedním si mohl být jistý. A to tím, že mu jich zbývá mnohem méně než by si přál. Nebylo to tak dlouho, co byl skálopevně přesvědčen, že času je na vše víc než dost, ale v pouhých pár dnech mu osud ukázal, jak šeredně se mýlil. Ještě před pár dny všechno bylo úplně jinak. Byl tovaryšem mistra truhláře a život, byť nebyl snadný, se mu zdál nádherný. Vzpomínal na dny, kdy si všechno žilo svým vlastním, pokojným životem. Na dny, kdy pracoval v mistrově dílně a dvořil se své jediné lásce, Viktorii. A jak málo stačilo k tomu, aby tyto krásné dny skončily. Častokráte vzpomínal na ten proklatý den, kdy do jejich vesnice přijeli královští verbíři. Už do vesnice přicházeli dříve, ale vždy jen projížděli. Tentokrát však zůstali přes noc. Večer popíjeli v hostinci. Všichni se jim drželi z cesty, poněvadž bylo velmi dobře známo, jak velkou moc tito postarší vojáci mají. Stačí jim jen ukázat prstem a už fasujete mušketu a kabát, který vám ani trochu nepadne. Ismael by býval nejradši zůstal doma, ale slyšel příliš mnoho příběhů o vojácích posilněných vínem. Moc dobře si vybavoval, co ho vedlo k tomu, aby tenkrát šel do hostince. Byl to strach o Viktorii, která byla děvečkou v hostinci. Posadil se do stinného rohu místnosti, odkud měl dobrý výhled na veškeré dění. Toho večera byl několikrát za Viktorií a prosil jí, aby s ním odešla, aby se hostinskému na něco vymluvila, ale ona mu s úsměvem říkala, že se není čeho bát. Nikdo však netušil jak moc se mýlila. Když hodina pokročila a příliš mnoho vína si již verbíři poručili, tak přišel ten nešťastný okamžik. Všechno proběhlo tak rychle. Když Viktoria přinášela další džbánek vína, tak jí jeden z verbířů popadl a stáhl jí k sobě do klína. Viktoria zareagovala tak, jak byla zvyklá u zdejších mládenců a facka na sebe nenechala dlouho čekat. To verbíře dopálilo. Kdo ví, co se mu tehdy prohnalo hlavou. Snad, že on, voják a královský verbíř se takhle nenechá pokořit od vesnické holky. Vstal od stolu, popadl jí za zápěstí a začal jí vléct ke dveřím. Viktorie neměla sílu mu vzdorovat. To už však Ismael vyskočil ze židle a vší silou do verbíře vrazil. Ten se skácel na zem. Pokusil se vstát, ale s kletbou se opět svalil na zem. Víno už mu stouplo do hlavy. Když konečně vstal, tak sáhl k opasku pro nůž. Když tu se místností rozlehl silný výkřik. Oči všech se otočili k veliteli verbířů, který stál u svého stolu. Jediným slovem poslal opilého verbíře ven a pak stočil zrak k Ismaelovi. Pokynul mu rukou aby přišel blíž a řekl: „Máš kuráž. A přesně takové lidi královská armáda potřebuje. Zítra ráno buď na návsi a odejdeš s námi.“ Ismaelovi náhle vyschlo v puse. Chtěl tomu muži říct, že on není voják. Že nechce opustit vesnici ani svou práci, ale zmohl se je na: „Ne pane....prosím vás.“ Velitel zvedl obočí a propíchl ho očima. „Né? Ty nechceš sloužit ve slavné královské armádě a chránit svou zem? Ale to máš hochu blbý, protože si můžeš vybrat jenom dvě možnosti. Buď narukuješ, nebo tě zadržím za napadení vojáka jeho veličenstva. A jako takový budeš souzen a popraven.“ Ismael na něj chvíli nevěřícně hleděl, ale pak sklopil zrak k zemi a odpotácel se k židli, ne kterou se zhroutil. „To jsem si myslel.“ řekl verbíř a pak se vrátil ke svému stolu. Viktoria, se slzami v očích, přistoupila k Ismaelovi a vzala ho za ruku. Vyvedla ho z hostince za ves. Tam se posadili na padlý strom a ona ho objala. Po jejích tvářích se koulely slzy. „Odpusť. Odpusť, že jsem tě neposlechla. Teď budeš pykat za moje chyby.“ šeptala mu do ucha a stále ho držela v pevném objetí. Věděl, že jeho život se nyní od základů změní a že už to nikdy nebude jako dřív. Věděl, že když s těmi muži ráno odejde, tak ho poženou s mušketou do pole proti jiným odvedencům v kabátech jiné barvy. Ale v tu chvíli nic z toho nebylo důležité. V tu chvíli bylo důležité jedině to, že držel Viktorii v náručí. Vše ostaní mohlo počkat do dalšího dne.
Teprve když se o několik hodin později vracel domů, tak na něj plnou vahou dolehl celý význam slov onoho verbíře. Bude muset narukovat k armádě, nebo se zodpovídat ze svých obvinění. Nedělal si iluze, že by se z druhé možnosti mohl dostat s hlavou pevně na ramenou. A narukovat? Nikdy nikomu neublížil, a nehodlá s tim začínat jenom, protože dostane rozkaz od lidí, které ani nezná. Natož když ví, že na druhé straně nestojí nikdo jiný než další vystrašený mladík, který mu nikdy nic neudělal. Zbývá tedy jediná možnost. Utéct tak daleko, jak to jen půjde. A měl by vyrazit co nejdřív. Věděl přesně, že to byl ten okamžik, který to všechno skutečně změnil. Už to nebyli jen slova, ale skutečnost. Od té chvíle byl zběh a zločinec.
Jak tak Ismael o té chvíli přemýšlel, tak si neodpustil ušklíbnutí. Né kvůli tomu, jak se rozhodl, ale kvůli tomu, že skutečně věřil, že má naději na to, že mu to projde. Nyní si uvědomoval jak moc naivní představa to byla. Vždyť předtím téměř nevytáhl paty z vesnice. Neměl nejmenší tušení kam jít. Netrvalo to dlouho, než ho chytli a uvrhli ho sem. A soud, dá-li se tomu tak říkat, netrval déle, než pár okamžiků. Jakmile zaslechl rozsudek, že bude za rozbřesku popraven, tak se mu zatmělo před očima. On, který se snažil žít tak, aby nikomu neubližoval, a který násilí neschvaloval. Tak právě on má přijít o hlavu. To ho čeká za několik málo hodin. Rozhlédl se po svojí cele. Kamenné stěny byly pokryty vodou a lavice, na které teď seděl byla polámaná a prohnilá. Nikdy si nepředstavoval, že dožije v takové díře. Vlastně nikdy nepřemýšlel, kde dožije, protože jeho dosavadní život mu na takové myšlenky nedával moc času. A navíc o tom nikdy ani moc přemýšlet nechtěl. Ale v téhle chvíli... Nejspíš by se měl za životem ohlédnout. Jaký byl život? Měl nějaký hlubší význam, nebo žil jen proto, aby žil? Co mu vlastně dar života přinesl? Usmál se při vzpomínce, jak si nejednou nad pohárem se svými přáteli na život stěžoval. Hořekali a nadávali, jak je život těžký a nespravedlivý, ale nyní si uvědomil, jakým hlupákem byl. Přál by si, aby se mohl vrátit zpět do oněch dní. Mnohokrát si pomyslel, že ho nic horšího nemohlo potkat, ale nyní už věděl, že pravý opak je pravdou. Kdyby si toho byl vědom i před tím, tak si svůj život mohl daleko více užít. Daleko více si ho vážit. Ale to už nezmění. Pravda. V životě zažil mnoho zlého. Zklamání a žal. Chvíle, kdy zklamal ty, kteří mu věřili. Chvíle, kdy se v něm usadil smutek a zakořenil do jeho duše. Toho smutku už se nikdy nezbavil. Potlačil jej a překryl jinými vzpomínkami a pocity, ale přesto v něm zůstal. Vzpomínal na chvíle, kdy se nezachoval správně. Jeho svědomí ho začalo hlodat, ale pak mu v mysli vyvstali vzpomínky na to hezké. Vzpomínky na jeho rodinu a přátele. Vzpomínky na Viktorii a onu noc. A tu si uvědomil, že tohle vše k životu patří. Dobré i zlé je nedílnou součástí života. Život bez jednouho či druhého by byl neúplný a zbytečný, protože je to právě onen věčný souboj dobra se zlem, který životu dává smysl. Není k němu třeba držet zbraně v rukou, nebo alespoň ne ty ze dřeva a železa. K tomu souboji se ozbrojujeme důvěrou proti podezřívavosti, soucitem proti krutosti a láskou proti nenávisti. A je na člověku, na kterou stranu se přikloní. Ať už na stranu dobra či zla. Ale to krásné na tom je to, že si můžeme vybrat, na kterou stranu se přikloníme. V tom je krása. Ismaelovi se to nyní zdálo naprosto jasné. Obraz nádhery a krásy života se mu s dokonalou přesností rýsoval před očima. Musel se pousmát nad tím, že si to uvědomil až nyní, kdy mu poslední chvíle života protékají mezi prsty. A pak, že život nemá smysl pro humor. Bohužel má slabost zvláště pro tragikomiku, kterou si málokdo dokáže uvědomit. A nejspíše nikdo si jí nedokáže uvědomit v celé její šíři. Ale i ten kousíček, který se nyní Ismaelovi ukázal, stál za jeho uznání.
Neuvědomoval si, kolik času strávil v myšlenkách. Až zachrastění klíčů v zámku ho vrátilo do reality. Zvedl hlavu ke dveřím, které se se zaskřípěním otevřeli. Stál v nich žalářník s postarším, prošedivělým mužem v hnědé kutně. Ten k němu přistoupil a žalářník zavřel dveře. Muž na Ismaela pohlédl a pak řekl : „Jmenuji se otec Augustin. Jsem tady kvůli vaší poslední zpovědi.“ Ismael se mu podíval do očí plných soucitu. Jenom pokýval hlavou. „Mé díky velebný pane, ale já nejsem z těch nejzbožnějších. A pokud se mám kát a usmířit, tak ne s Bohem, jelikož jiným víc jsem ublížil. Ale asi nebudu mít to štěstí požádat je o prominutí osobně. Věřte, že lituji mnoha věcí, ale té, kvůli které jsem tady, ne. Myslím, že jsem se ani nemohl zachovat jinak. Vlastně mohl, ale to už bych pak nebyl já. V životě jsou nám předkládány situace, ale to jak se budeme chovat nezáleží na nikom jiném než na nás. I když jsme zotročení a bezmocní, tak nám zbývá svobodná vůle. A tak, jako za pár okamžiků já, si každý ponese svoje rozhodnutí a činy s sebou tam, kam vede jen jediná cesta. Smrt. Děkuji velebný pane, ale o zpověď nestojím. Jinde budu souzen za svůj život.“
Když Ismaela vyvedli v okovech za raního šera ven pod popravčí vrch, tak si s mírným potěšením vychutnával poslední kroky po této zemi. Byl smířen se svým osudem. Když vystoupil na vrchol, tak už tam na něj čekal muž se zahalenou tváří. Klekl tváří směrem k východu. Za obzorem už začalo vystupovat Slunce a jeho paprsky proráželi šero. Mraky plynoucí kolem něj byly obarveny zlatou září. Ismaelovi se do tváře opřel jemný ranní vánek. Sluneční svit začal sílit. Ticho přořízlo tření kovu o kov a Ismael spatřil záblesk na čepeli meče, který se skvěl v katových rukou. Každou vteřinou Slunce stoupalo nad obzor. Zaklonil hlavu, aby si naposledy užil větru a slunečních paprsků. Pak už jen slyšel, jak meč sviští vzduchem k jeho krku. Už ničeho nelitoval. Byl připraven.

E

přidáno 18.02.2009 - 10:09
teda, nejak nemam slov, je to yslim trochu filozoficky, k zamysleni.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jaký je život? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Jak chutná život

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku