Na hvězdárně

Průzorem tak úzkým,
že se jenom kousek nebe do něj vejde,
civím jako šmírák
a ramínka tvé blůzky
svůdně kloužou ze tvých ramen,
že už svůdněji to nejde...

I já do oken ti vidím
a se štěstím na romantiky stárnu
a chladnu - nepopírám.
Prsty po kůži mi slídí
jenom mráz a plané sliby
- třeba že mě jednou vezmeš na hvězdárnu.

A v těch pár metrech nad zemí
tou krásou světa ztratím sluch
a nejspíš taky oněmím.

Hvězdy nebem rozběhnou se,
a já stejně jenom tebe všude vídám.
Touha ani k ránu neumírá.
Jemné šrámy po mých vousech -
ještě cítíš dotek úst
a já posté svoje city neuhlídám.

A v těch pár metrech nad zemí
jsi mým životem,
a ne jen jeho vzácným kořením.

Možná na pohádky věřím
- a to už se nejspíš nezmění.
Jednou, na konci mých snů,
že se v tvého prince proměním...