Zvoník od Matky Boží

Zvoník od Matky Boží

V Paříži dávné za starých časů,
k nebi ční věže dvě ve slunečním jasu,
tam z kamene vystavěna hrdě stála,
Notre Dame, věhlasná to katedrála.

V těch věžích hlasy zvonů zněly,
za provaz tahal ten, co nebyl zrovna smělý.
Muž, co byl vždy lidu pro posměch,
téměř hluchý a s hrbem na zádech.

Šanci žít mu dal kněz, muž přísný,
co vychoval ho tvrdě, bičem a písní,
a tak staral se o něj dlouhá léta,
snažíc se chránit ho před krutostmi světa.

Nalezenec, pro nějž zvony byly vášní jedinou,
staly se mu láskou, jídlem i peřinou.
Však jeden z nich v největší oblibě měl,
Tlustou Marii, co zvukem hromu zněl.

Lidmi zvolený papež a král všech bláznů,
jež lidské zlobě sotva kdy vyváznul.
Quasimodo, drsný, však s něhou v hlase,
přesto v lidech budí hrůzu a odpor znova a zase.

Jen jedenkrát mu do života vstoupila láska,
když na mučednickém kole tělo bolestí praská.
Přišla, aby jako jediná splnila jeho přání
a dala mu napít vody ze svých dlaní.

Však intrika zákeřná dívku odsoudila k smrti
a to mysl čistou hrbatému muži drtí.
Jeho srdce jak zvon na poplach vyzvání,
bez váhání svou lásku z rukou kata zachrání.

S dívkou v náručí nahoru schodištěm běží,
přesvědčen, že najdou ji tam jen stěží.
Uloží ji opatrně a bedlivě střeží,
v blízkosti zvonu v jedné z věží.

Košík s jídlem pro ni vždy přichystá,
střeží ji bedlivě, ani na chvíli nehne se z místa.
Esmeraldu sleduje jen tak zpovzdálí,
aby svým vzhledem neděsil, tak otálí.

Přesto kněz, jenž zcela pozbyl svou čest,
použije na hrbáče zákeřnou lest.
S myslí pomatenou, plnou temného hněvu,
zpět na popraviště přivede nevinnou děvu.

Jedinou záchranou bylo by dát knězi svou nevinnost
a podvolit se jeho chtíči, měla být prý její povinnost.
Ona však raději dobrovolnou smrt sobě volí,
i přestože srdce strachem na kusy se drolí.

V posledních chvílích svoji matku poznává,
která zachránit se ji pokouší celá zoufalá.
Však srdce vojáků obměkčit se jim nedaří,
a tak dívka končí na katově oltáři.

V tom čase Quasimodo lítý boj s lidmi v chrámu svádí,
co přišli dívku zachránit, však ji zde nenachází
a i on zachvácen neblahým tušením,
všímá si davu na náměstí přilákaného vzrušením,
jež dostaví se vždy téměř jistě,
když přivádějí někoho na popraviště.

I kněz pozoroval scénu - objetí kata a dívky
a když poslední smrtelné křeče tělem probíhaly,
propukl v ďábelský smích a když i ten ztich,
zvoník shodil ho ranou jedinou z výšky.
Rozplácl se na zem jak ze střechy uvolněná taška,
tak skončil osud jáhna prohnaného ďábelského šaška.

Život duše čisté a nevinné tak ukončila šibenice
a hrbatého mrzáka nespatřil nikdo nikdy více.
Tělo dívčino uloženo bylo v hlubokém sklepení,
stala se obětí osudu a už nikdo to nezmění.

Po letech a jen čistou náhodou ve sklepním hrobě,
nalezena byla dvě těla, co tiskla zvláštně se k sobě.
Kostra dívky v bílém, na jejím krku ozdoba nějaká,
kterou pevně objímá pozůstatek hrbatého mrzáka.

Pohnout s tělem mrtvým někoho napadá,
však při prvním doteku na prach se rozpadá.
Co stalo se tady, to nikomu smysl nedává,
a tak tento příběh navždy legendou zůstává.

https://www.youtube.com/watch?v=QxnyFOUI7z8&list=RDQxnyFOUI7z8&s
tart_radio=1