„Budiž, co jest… to jest nyní — a BĚDA!“
Vřískala do noci tančivá Ida.
„Nechť nebesa zaleje krvavá rudá!“
Úkonem života, číslovka sudá.
„Nepatří krajině, jest člověčí bída!“
Šeptala do prachu, šeptala Ida.
„Ni zda, či jestli jen KDY a PROČ
člověk zradí člověka!“
Křtí slzou slanou ve tváři
pravdu, jež je odvěká.
„Ať zplaví zemi moje slzy,
ať nechá pod hladinou dlužníka!“
Káže Ida, svírá kámen —
udrží u dna v krvi hříšníka.
Vřískala do noci tančivá Ida.
„Nechť nebesa zaleje krvavá rudá!“
Úkonem života, číslovka sudá.
„Nepatří krajině, jest člověčí bída!“
Šeptala do prachu, šeptala Ida.
„Ni zda, či jestli jen KDY a PROČ
člověk zradí člověka!“
Křtí slzou slanou ve tváři
pravdu, jež je odvěká.
„Ať zplaví zemi moje slzy,
ať nechá pod hladinou dlužníka!“
Káže Ida, svírá kámen —
udrží u dna v krvi hříšníka.