Vyznání

Ve tváři smích a na ústech růž,
co voní jako z nebe květ.
A z něžných slov, jež duši hladí
pochopím, jak krásný umí býti svět.

Ve tváři smích a srdce na dlani,
jímž uchlácholí každý tichý stesk.
A z jizvy na rtu rozesmáté
pochopím, proč má ve svých očích lesk.

Ta lesklá jiskra, v očích těch se blýská
je jak úsvit v máji rozkvetlém.
Je jak svěží vítr ve travinách.
Je nadějí cesty duše za světlem.

Ve světle záře planoucího slunce
tančí a bílé šaty roztáčí.
A vítr konce šatů zvedá
jen lemy na nich zbylá rosa zamáčí.

Pak umdlena pod bílou břízou ulehá
a ševel lístků nad hlavou zašumí.
Já chci jí říkat slova lásky,
co má ústa říkat běžně neumí.

Usíná a já se jen tiše dívám,
sic chtěl bych krásná slova zakřičet.
Však hrdlo mám v krku sevřené.
Mlčí a očím může pouze závidět.

Jak princezna tam klidně dřímá,
ve tváři úsměv její rozkvétá.
To sní snad o svém princi,
jak k ní na obláčku přilétá.

Být tak princem pro tu dívku
a ze sna polibkem jí probudit.
Do očí se jí s láskou dívat
a pro tu chvíli nechat se i zahubit.

Odvahy však ve mne není,
jen dívám se a nechám ji zde tiše spát.
Tu chvíli v srdci uzamknu si
a odemknu ji, až když nebudu už mlád.

Má ve tváři smích a na ústech růž,
co voní jako z nebe květ.
A z té krásy, jež mou duši hladí
pochopil jsem, jak krásný umí býti svět.