KAPITOLA MATKA

Mezi mamkou a tím tvorem, který nám vtrhnul do života, to rozhodně nebylo hezké. Ono to vlastně nikdy hezké být nemohlo — ne s člověkem, kterému se v hlavě místo srdce usídlila nenávist a touha po kontrole. Jako dítě jsem tomu dlouho nerozuměla. Jen jsem viděla stíny, slyšela zvuky, cítila napětí, které bylo husté jako mlha.
Bylo to ticho před bouří, které se opakovalo den za dnem.

Mlátil i ji.

Ale on to dělal chytře.
Tak chytře, že by mu kdejaký tyran zatleskal.

Nikdy jí neudělal modřinu na místě, které by bylo vidět.
Nikdy ji nepraštil do obličeje.
Nikdy ji neudeřil tam, kde by to bylo nápadné.

On byl jiný typ násilníka.

Chytřejší.
Zákeřnější.
Vypočítavější.

Útočil na místech, která můžeš zakrýt dlouhým rukávem.
Útočil ve chvílích, kdy nikdo nebyl doma.
Útočil způsobem, který byl na hraně mezi fyzickým a psychickým násilím — tak, aby si mohl později umýt ruce a říct:

„Já nic.“
A ona trpěla.

Stejně jako já, a přes to úplně jinak.

Já byla terč jeho agrese, protože jsem byla dítě, které se špatně ovládá, které nechápe, které se bojí a neumí se bránit.

Ona byla terč jeho dominance.
Jeho touhy mít moc nad každým člověkem v tom domě.
Jeho potřeby cítit se větší, silnější, důležitější.

A pak tu byla ještě jedna věc.

Jeden další nůž do zad, který bodal dlouho, nenápadně, ale hluboko:

Podváděl ji.
Ne jednou.
Ne náhodně.
Ale opakovaně, systematicky, bez výčitek.

Když to máma zjistila, byla už zničená z tolika jiných věcí, že tahle jen zapadla do mozaiky všeho dalšího, co ji postupně lámalo.

A přesto to bolelo.

Možná víc než rány do žeber.

A pak přišla chvíle, kdy se máma vrátila do práce.
Po letech doma, mezi plenami, dětmi, vařením, úklidem, křikem a strachem. A měla zase peníze. Jenže, ne pro nás.

Ne na jídlo.
Ne na nové boty.
Ne na školní věci.

Ale aby nakrmila své játra.
Aby nakrmila tu díru v sobě, kterou v ní vytvořil život, který jí nikdo nezáviděl.

A abys to nechápal špatně, milý čtenáři — ona nebyla tou, kdo vymyslel, že alkohol bude řešením.

Ona nezvedla první lahev proto, že chtěla.
Ani proto, že byla slabá.

První lahev jí koupil on.

On ji postavil na stůl jako dárek.
Jako „odměnu“.

Jako cosi, co mělo uvolnit napětí, které sám vytvářel.
A ta první lahev odstartovala něco úplně jiného.

Daleko horšího než rány.

Peklo, které nemělo modřiny na těle, ale zanechávalo hluboké modřiny na duši.
Nebyl to ten typ násilí, který vidíš.
Byl to ten, který roste tiše.

Ten, který se schovává za smíchem.

Ten, který se tváří jako odpočinek, jako chvilka úlevy, jako útěk.

Nenásilné — alespoň na první pohled — ale tak bolestné, že se to nedá vysvětlit nikomu, kdo to nezažil.

Bylo to nové peklo.

Peklo, které jsem sledovala jako dítě, které nechápalo, proč máma začíná mizet.

Peklo, které mě naučilo, že i ti, které miluješ, mohou spadnout.

A že někdy nepadáte jen vy — padá celá rodina.

Trvalo to dlouho, než to na ní bylo poznat.
Možná dva roky. Možná čtyři. Těžko říct — čas v takovém prostředí neběží rovně. Všechno se slévá, některé měsíce trvají minutu a některé dny vypadají jako rok.

Až dnes chápu, že ženy propadají alkoholismu jinak než muži. Ti to dělají hlasitě, dramaticky, viditelně.

Ženy? Ženy to dělají s elegancí, které by se leckdo lekl. Pomalu, nenápadně, tichounce. Propadají se do závislosti jako do hedvábí — jemně, hladce, skoro až něžně. A o to zrádnější to je.
Po tom všem, co jí způsobil on, se jí možná nedivím. Když člověku vezmeš sebeúctu, důstojnost, city, lásku i kus duše, zůstane jen prázdné místo, které něco zaplnit musí. A alkohol zaplní jakoukoliv prázdnotu — to ví každý, kdo se ho kdy dotkl.

Ale nemůžu říct, že ji omlouvám.

A to je ta největší vnitřní válka.

Protože ano, byla obětí. Ano, byla zlomená. Ano, prošla si peklem, které si nikdo nepřeje. Ale stejně to byla ona, kdo sáhl po lahvi, když bylo nejhůř. Byla to ona, kdo si vybral cestu, která měla zničit nejen ji, ale i nás okolo.
Byla to ona, kdo věřil, že v láhvi je ticho. Že tam najde klid, světlo, chvíli bez bolesti. Napila se, když se probudili její vlastní démoni.

A démoni krmení alkoholem nikdy neusnou — jen rostou.