Noc v Madridu

Říkal, že se jmenuje Rafaelo, a taky, že je poutník, ale nejspíš lhal a tohle říkat nemusel. Nicméně já mu taky neřekla, že jsem si ho vybrala, aby to pro případné zloděje nevypadalo, že se toulám madridskou nocí sama. Žebral kousek od Plaza del Sol. Já se tam přiloudala ulicemi plnými lidí a veselících se fanoušků fotbalu od Palos de la Frontera. Řekla jsem mu, že mu koupím jídlo, ať mě trochu provede Madridem, nešel do večerky jak bych čekala, ale do mekáče i proto tezi, že je poutník, spíše nevěřím. A pak mě trochu vodil po Madridu a já si tu a tam fotila a když jsem téměř usínala rozloučil se a zmizel v davu, ale z toho jsem si nedělala těžkou hlavu.

Spíš s tím jak to vydržet do rána než začne jezdit podzemka a já se vrátím na letiště a poletím do Zaragozy – můj batoh již byl někde tam na cestě do útrob letadla. Měla jsem jen letní oblečení a mikinu-vestu a ledvinku s doklady a platební kartou.

A čert mi byl dlužen, že jsem si nevyměnila boty za sandály – ale chtěla jsem ulehčit batohu. A tak jsem si uchodila otlaky. Teď, před zahájením mé pouti!!! No nic, poučení pro příště. Zkusila jsem nějaký hostel, ale 50 éček za noc mi přišlo moc, natož když jsem věděla, že za chvilku bych musela vstávat. Tak mě zase vítala srpnově teplá noc v příjemně rozehřátém městě s mapou v ruce.

Najednou jsem se vzbudila, když šla kolem parta lidí asi z nějaké hospody již v trošku vesele-hlučném stavu. Ani nevím kdy jsem si původně jen na chviličku sedla na nějakou lavičku ve stínu stromů lemujících ulici.

Tak jsem se zase začala toulat dál až jsem dorazila k vlezu do metra, ještě bylo brzo na otevření, tak jsem s mapou v ruce přeloudala ještě o dva vstupy dál a hurá už bylo otevřeno – tradá na letiště.

Čekalo mě tam zatím nejmenší letadlo, jakým jsem v tomhle životě letěla, a poté moje první svatojakubská pouť.