Rozloučení

Jaká byla? Čím mě ovlivnila, zaujala, změnila mě i můj život? Pár zdánlivě drobných epizod, které vypovídají o tom, jaká byla.
Poprvé jsme se potkali v Olomouci na nádraží, přijel jsem vlakem na domluvenou schůzku a já ji znal jen z pár mailů a jedné fotky, kterou mi poslala. Došel jsem od vlaku do lidmi přeplněné haly, chvíli jsem se rozhlížel a přehlédl ji. Otočil jsem se k odchodu, zpátky na vlak do Ostravy. Když se za mnou ozvalo její rozvážné: „Pane neměl jste tady s někým schůzku?“ Otočil jsem se a hleděly na mně nádherné modré a neskutečně laskavé oči. V ten moment jsme tam byli sami, dav cestujících zmizel a já věděl… Pozvala mě na malou procházku po Olomouci, která se protáhla na víc jak čtyři hodiny a dvacet kilometrů, a když o tom tak teď přemýšlím, vlastně na celý můj život. Na zpáteční cestě vlakem jsem na to přišel, potkal jsem anděla tady na zemi. Ona se pak na mně zlobila, když jsem ji oslovoval „anděli na zemi“ a já to říkal často.

Nikdy jsme se nepohádali. Když jsme spolu začali bydlet, nechával jsem svršky porůznu na židlích, jak to tak muži dělají tu tričko, tu ponožky. Nevnímal jsem, že ty věci jsou uklizeny, až jednou tam nějaké ty mé trička a ponožky zůstaly - mě to nějak nevadilo, nevnímal jsem to. Možná třetí den za mnou přišla a s vážnou tváří mi řekla: „musíme si promluvit.“ Hrklo ve mně, že se něco stalo. „Můžeme se prosím domluvit na tom, že svoje použité oblečení dáš k pračce prosím? Já ti je ráda vyperu.“ Víc nebylo třeba. Od té chvíle jsem se občas vracel a šel i zkontrolovat, jestli jsem někde něco nenechal. A když přeci jen, bylo to uklizeno a ona se mi ještě smála: „Vím zapomněl jsi.“

Milovala děti a ony zase milovaly ji. A tak byla občas k vidění s hroznem dětí, jak jezdí zdánlivě chaoticky po Ostravě tramvají. Večer mi pak děcka nadšeně vykládala, že projeli celou trasu z Vřesiny až na druhý konec Ostravy a při tom stihli knihovnu, zmrzlinu a zítra prý pojedou trolejbusem do ZOO. Milovaly ji i přesto, že taky vyžadovala úklid, čištění zubů nebo pomoc v kuchyni, vlastně i tohle je bavilo. Vlastní děti nám osud nedopřál, i když jsme po nich oba toužili.

Když jsem na někoho nadával a dělal unáhlené soudy, vždy mi oponovala: „Ty můj milý, nesuď tak rychle. Vždyť o něm nic nevíš, co když je jeho chování jen volání o pomoc, co když tomu člověku někdo ublížil a on dělá jen to, co viděl kolem sebe.“ I já teď jsem zdrženlivý a snažím se být laskavější, vnímat v souvislostech.

Když jsme se bavili o světě, tvrdil jsem, že za bolesti světa mohou lidé, protože jsou chamtiví, touží po moci a tyto lidí je pak nejvíc slyšet. „A co můžeme udělat pro to, aby svět byl lepší?“ ptala se. „Myslím, že s tím moc nenaděláme.“ Odpovídal jsem ji. A odpověď byla pokaždé podobná: „Já si myslím, že každý musí začít u sebe a snažit se být lepším člověkem, který dává, aniž by očekával něco na oplátku. To mi dává smysl života… “ A přesně taková byla, měnila mne a ty, kteří měli to štěstí, že ji potkali k obrazu svému.

Byla hluboce věřící a já ji záviděl tu jistotu s jakou bezmezně věřila v boha, jeho dobro a spravedlnost. A říkal jsem ji, že ji závidím. Že já musím pořád něco studovat, hledat důkazy existence boha. Ona mi na to odpověděla: „Ty jsi taky věřící, protože jsi hledající. Jen jdeš jinou cestou“.
Byla taková i když nesla přetěžký kříž nemoci. Já se snažil nést ho sní, ale beznaděj mi podlomila kolena. I přesto, nebylo dne, kdy bych neprosil tam nahoru, aby ji bylo pomoženo.

Když se mé tušení změnilo v jistotu a Petruška odešla, svět potemněl, můj život ztratil směr a já stojím na břehu řeky plné stesku a za ní se tyčí hory smutku. A já se zlobím na sebe, že jsem nedal víc. Zlobím se na boha, že je nespravedlivý i přesto, že nikdy nedohlédnu jeho záměr a nepochybuji o jeho spravedlnosti.

Poslední slova, která mi přišla sms zněla: „...přeji přenádherné dny a sílu jít kupředu“. A tak večer vyhlížím na nebi novou hvězdu, protože kde jinde by moje – Petruška mohla být?

Miloval jsem ji celým svým srdcem a děkuji ji za každý den, který jsem sní mohl být, lituji toho, co jsem možná mohl dát a nedal. Protože až teď vím jak hluboký cit a souznění nás oba poutá a věřím, že přijde čas, kdy ji znovu sevřu v náručí, tam někde, dá-li bůh.

Dnes je to šedesát dnů...