Labyrint, ve kterém se chci ztratit.

Za kulisami města, ve kterém od malička žiju, se rozprostírá ještě jiné město, utkané ze sotva postrehnutelné tkaniny dětství, je mnohem větší, mnohem neprochozenėjší, pořád se mění, přesouvají se v něm ulice a stěny domů a aleje stromů a kašny a parky a schodiště do podchodů, je v něm věčně noc nebo šero a mlhavo, ale příjemné šero a mlhavo, které dopomáhá snění. Ráda se tam vracím a nosím si z tama matné odlesky, co mi pomáhají přezimovat tady nahoře, ve světě ostrosti, ostrých světel a ostrých zvuků a ostrých soudů a

Tam pod hladinou, tam někde, je měkko, hebko, nic vás nepoškrábe, nic vám nezjizví kůži ani rty ani bříška prstů ani pohlavní orgány. Hrubost vymizela, nikdy tam nebyla, nikdy se do vás nevryla. Jste lehoučí a křehoučcí jako novorozeně, ale nemusíte si oblékat žádné těžké brnění, nahota tu není. Tu a tam si dopřeješ klapání po kočičích hlavách, po dlaždicích, udáváš rytmus vší té měkkosti.
Poznávám tě už z dálky, i když jsem tě nikdy neviděla. Setkáváme se a bereme se za ruce, utíkáme alejí stromů a polem a opět městem, domy se rýsují v dálce, každý je jiný, všechny se vlní na horizontu, jakoby tančili, jakoby je mohl odvát vítr, jsou stejně krehoučké jako naše kroky, jako naše prsty, jako rty a dlaně a oči, kterými se laskáme, modravé jako švestky, bleďounké, rozplývají se do ztracena
My se rozpýváme
do z t r a c e n
Labyrint, ve kterém se chci ztratit. Za každou zatáčkou se vynoří dalších pět, ale jakápak čísla, čísla tu nemají váhu, nic tu nic neváží, ten koncept ti tu nedává smysl, všechny ty vymoženosti sundáváš jako závaží, co sis přivázala ke končetinám.
Chtěla ses utopit. Teď ti to pomyšlení připadá cizí. Možná, že ona, ta nešťastná, jejíž tělo odumřelé mdle vláčím jako dávno zrohovatělou hadí kůži, možná ta se chtěla utopit. Tady ze všeho tryská život, ale tryská pokojně, bez násilí. Násilí a síla tu ztrací půvab. Už se ti nelíbí. Kousat a ničit a bolet a bořit. A a a. Ta a už tě netrhají na kousky, zapomínáš na cyklus provinilé rozkoše, zas a znova, na ten cyklus, co požírá sám sebe jako slepá užovka. Takhle z dálky je bezbranný a sklíčený. Pochopíš, co dělá. Nelační po krvi pro smrt, ale pro život, pro jeho nezastavitelné prýštění, třeba jen maličký pramínek, co by na chvíli odplavil tu strašnou tíhu.

To tady, tady se zrodila tvá dávná záliba v prasklinkách, v troskách a trhlinách, v té nádherné změti života, který nahlodává smrt. Hledáš v nich klíčit prvosenky, hledáš v nich larvu housenky, co přečkala dlouhou zimu.