Rozcestí

Plačící ženu potkal jsem
tam na pařízku za lesem.
Nabídl jsem jí kapesník,
aby do čeho měla otřít svůj vzlyk.
Bylo tam krásné rozcestí,
snad někdo ji svedl na scestí,
způsobil jí velký bol,
plakala snad do d-mol.
Žádná hudba tu nezněla,
já viděl tu plačícího anděla,
V očích smutek, nic dobrého
prý jí budoucnost nevěstí,
prý takhle rychle přišla o štěstí.
A tak plakala
na zbytku stromu zemřelého,
snad prý přišla o milého.
Kapesník celý zmáčela,
jak usedavě brečela.
Řekl jsem, chcete pomoci?
Však jak od duševní nemoci,
prý nemá náladu na věty,
ale poděkovala za soucit,
co z mé strany byl projeven
a jí můj soucit vyjeven.
Dal jsem se jinou pěšinou,
projít teď už smutnou krajinou.