Krátká povídka o vyvoleném chlapci. Zpětná vazba ke stylu i dojmu potěší.
![]() ![]() ![]() ![]() |
Maminka nanosila plnou káď horké vody. Ruvko se do ní vyškrábal a začal cákat kolem sebe. Koupání měl rád. Maminka ho vydrhla žínkou, až mu zrudla kůže, a pak mu začala mýt vlasy.
„To pálí,“ zaprskal a mžoural, jak mu mýdlo steklo do očí. Pokusil se nabrat vodu do dlaní a vypláchnout si je. Obvykle se maminka zlobila, když se kroutil, ale dnes mlčela.
Nabrala vodu do konve a polila mu vlasy. Zakuckal se. Maminka mlčela. Ani se neusmála. Vzal mýdlo a začal dělat pěnu. Nabral do dlaní bochánek a hodil ho po ní. Otočila se k němu, ale neusmála se. Jen mu vzala mýdlo. Dřív se vždycky smála a hrála si s ním.
Káď už ho nebavila.
„Už se nechci koupat,“ zabručel. Vytáhla ho ven, hlava se mu ztratila v ručníku, když mu z vlasů vytírala vodu. Oblékl si slavnostní košili s vyšitými obrázky – kytičky, houby a ptáčci. Většinou ji nesměl nosit.
„Ruvku, ke stolu,“ zavolala babička a posunula před něj talíř se dvěma krajíci chleba, tlustě namazanými máslem a medem, který stékal přes okraj. Miloval med.
„Jez pomalu, ať se neumažeš,“ napomenula ho maminka a podívala se na babičku přísným pohledem.
Do světnice vrazila Janka, škobrtla o práh.
„Dobrý?“ optal se jí Ruvko. S úsměvem mu přikývla. Alespoň někdo se tu umí smát, pomyslel si chlapec. Vyšplhala na lavici a natáhla se po jeho talíři.
„Nech to! To je moje!“ odstrčil ji.
„Mami, že jsou moje? Jen moje?“ zeptal se a zakousl se do chleba. Nechtěl se o med dělit. Pro jistotu si ukousl ještě větší sousto.
„Janko, nech ten talíř,“ řekla maminka, ale holčička už natahovala.
„Já dneska jdu,“ napřímil se na lavici jako vladař na trůnu. Ruvko se podíval na matku, aby to potvrdila. „Táta to říkal.“ Maminka jen sklopila oči.
Když Janka fňuká, vždycky dostane, co chce. To věděl. Olízl si pusu. Není to fér.
„Ruvko, dávej pozor, umažeš se!“ křikla na něj matka. Nitka medu mu spadla na košili. Ale chleba je jen můj.
„Nemůžeš něco říct?“ křikla maminka na babičku. Hlas jí zakolísal.
Janka maminku tahala za sukni.
„Můžu si kousnout, jen jednou.“ Holčička si omotávala pramínek vlasů kolem prstu.
„Nech toho, Janko!“ okřikla ji.
„Ale já...“ zkoušela to dál holčička.
„Dost! Už jsem řekla!“ Maminka křičela. Byl rád, že nekřičí na něj.
Olízal si prsty, seskočil z lavice a obejmul ji. Hlavu jí zabořil do břicha.
„Budu na vás dávat pozor,“ zašeptal do látky.
„Já vím, broučku.“ Voněla jako čerstvý chleba.
Vrzly dveře. Táta dlouho spal. Vždycky, když byl opilý, spal dlouho. Ruvko to neměl rád. Smrděl.
Dal mámě pusu do vlasů a něco jí pošeptal.
„Umyj si ruce, Ruvku,“ požádal ho. Byl menší a nahrbený jako děda. Maminka namočila v kádi hadr a otírala lepivé místo na košili.
Táta mu pocuchal vlasy a nasadil mu věnec.
„Musíme jít.“
Ruvkovi se nelíbil. Věnce nosily holky. Tatínek podpíral maminku, jako by byla nemocná. Měla divný úsměv. Podal mu ruku. Vzal ho za ni. Zamračil se na tátu. Vždyť ví, že jsem velkej. Za ruku chodí Janka.
Šli k bráně do lesa, kam s Jankou nesměli. Otec Vornak říkal, že by se Šeptaví mohli zlobit.
Věnec ho škrábal, a tak si ho sundal. Nejraději by ho dal Jance.
„Nasaď si ho,“ nakázal mu táta.
Ruvko jen zahučel: „Jo.“
Na mýtině u lesa byli úplně všichni. Klečeli v trávě. Na bráně rostla světýlka. Dnes byla otevřená.
Máma s tátou ho objali. Táta se tvářil úplně nečitelně.
„Je čas jít, Ruvku,“ pohladil ho po rameni otec Vornak.
Chlapec se usmál a zamával. Nikdo mu to neoplatil. Vyšel na stezku a vdechl sladkou vůni. Vonělo to tu jako med.
„To pálí,“ zaprskal a mžoural, jak mu mýdlo steklo do očí. Pokusil se nabrat vodu do dlaní a vypláchnout si je. Obvykle se maminka zlobila, když se kroutil, ale dnes mlčela.
Nabrala vodu do konve a polila mu vlasy. Zakuckal se. Maminka mlčela. Ani se neusmála. Vzal mýdlo a začal dělat pěnu. Nabral do dlaní bochánek a hodil ho po ní. Otočila se k němu, ale neusmála se. Jen mu vzala mýdlo. Dřív se vždycky smála a hrála si s ním.
Káď už ho nebavila.
„Už se nechci koupat,“ zabručel. Vytáhla ho ven, hlava se mu ztratila v ručníku, když mu z vlasů vytírala vodu. Oblékl si slavnostní košili s vyšitými obrázky – kytičky, houby a ptáčci. Většinou ji nesměl nosit.
„Ruvku, ke stolu,“ zavolala babička a posunula před něj talíř se dvěma krajíci chleba, tlustě namazanými máslem a medem, který stékal přes okraj. Miloval med.
„Jez pomalu, ať se neumažeš,“ napomenula ho maminka a podívala se na babičku přísným pohledem.
Do světnice vrazila Janka, škobrtla o práh.
„Dobrý?“ optal se jí Ruvko. S úsměvem mu přikývla. Alespoň někdo se tu umí smát, pomyslel si chlapec. Vyšplhala na lavici a natáhla se po jeho talíři.
„Nech to! To je moje!“ odstrčil ji.
„Mami, že jsou moje? Jen moje?“ zeptal se a zakousl se do chleba. Nechtěl se o med dělit. Pro jistotu si ukousl ještě větší sousto.
„Janko, nech ten talíř,“ řekla maminka, ale holčička už natahovala.
„Já dneska jdu,“ napřímil se na lavici jako vladař na trůnu. Ruvko se podíval na matku, aby to potvrdila. „Táta to říkal.“ Maminka jen sklopila oči.
Když Janka fňuká, vždycky dostane, co chce. To věděl. Olízl si pusu. Není to fér.
„Ruvko, dávej pozor, umažeš se!“ křikla na něj matka. Nitka medu mu spadla na košili. Ale chleba je jen můj.
„Nemůžeš něco říct?“ křikla maminka na babičku. Hlas jí zakolísal.
Janka maminku tahala za sukni.
„Můžu si kousnout, jen jednou.“ Holčička si omotávala pramínek vlasů kolem prstu.
„Nech toho, Janko!“ okřikla ji.
„Ale já...“ zkoušela to dál holčička.
„Dost! Už jsem řekla!“ Maminka křičela. Byl rád, že nekřičí na něj.
Olízal si prsty, seskočil z lavice a obejmul ji. Hlavu jí zabořil do břicha.
„Budu na vás dávat pozor,“ zašeptal do látky.
„Já vím, broučku.“ Voněla jako čerstvý chleba.
Vrzly dveře. Táta dlouho spal. Vždycky, když byl opilý, spal dlouho. Ruvko to neměl rád. Smrděl.
Dal mámě pusu do vlasů a něco jí pošeptal.
„Umyj si ruce, Ruvku,“ požádal ho. Byl menší a nahrbený jako děda. Maminka namočila v kádi hadr a otírala lepivé místo na košili.
Táta mu pocuchal vlasy a nasadil mu věnec.
„Musíme jít.“
Ruvkovi se nelíbil. Věnce nosily holky. Tatínek podpíral maminku, jako by byla nemocná. Měla divný úsměv. Podal mu ruku. Vzal ho za ni. Zamračil se na tátu. Vždyť ví, že jsem velkej. Za ruku chodí Janka.
Šli k bráně do lesa, kam s Jankou nesměli. Otec Vornak říkal, že by se Šeptaví mohli zlobit.
Věnec ho škrábal, a tak si ho sundal. Nejraději by ho dal Jance.
„Nasaď si ho,“ nakázal mu táta.
Ruvko jen zahučel: „Jo.“
Na mýtině u lesa byli úplně všichni. Klečeli v trávě. Na bráně rostla světýlka. Dnes byla otevřená.
Máma s tátou ho objali. Táta se tvářil úplně nečitelně.
„Je čas jít, Ruvku,“ pohladil ho po rameni otec Vornak.
Chlapec se usmál a zamával. Nikdo mu to neoplatil. Vyšel na stezku a vdechl sladkou vůni. Vonělo to tu jako med.

Za mňa pútavé a má to krásu pre drobné detaily. Len trošičku miestami nejasná situácia, ale aj tak je to dobré.

Převážně neškodná. Povídka se mí moc líbí, ale souhlas. Děj se sice posouvá rychle dopředu, ale nevím kam. Pochopil jsem to, až když Ruvko vstoupil na stezku. Nakonec když jsem povídku četl podruhé, tak je mi jasné, že je to záměrné. Líbí se mi to a pěkná hra se slovy. Díky a přeji hezký den. Miras.

človiček: Děkuju, tohle jsem potřebovala vědět.
Orionka: Zvažovala jsem, jestli pokračovat i po projití branou. Následující děj jsem si v pár bodech promyslela, ale připadal mi navíc. Možná by textu pomohla jedna dvě věty, které by víc nastínily situaci. Možná konec dopsat do chvíle, kdy by si chlapec uvědomil hroznou skutečnost.
Do nějakých úprav se dam až s časovým odstupem.
Zjištění, že je text informačně nedostatečný, je pro mě důležité – díky.
Ano, chlapec je obětovaný.
Mým cílem bylo vyprávění z pohledu chlapce ve věku cca 8 let. Tomu jsem se snažila uzpůsobit jazyk. Šlo mi o kontrast mezi nevědomým chlapcem a rodinou. Chlapec neví, co ho čeká, a vnímá to pozitivně. Nicméně si všímá neobvyklého chování. Dospělí vědí, že bude obětovaný. Chtěla jsem nastolit znepokojivou atmosféru – jednak skrz chování postav, jednak tím, že čtenář tuší nebo ví, že kluka nečeká nic dobrého. Ale kluk to netuší. Inspiraci jsem hledala trochu u Lovecrafta.
Orionka: Zvažovala jsem, jestli pokračovat i po projití branou. Následující děj jsem si v pár bodech promyslela, ale připadal mi navíc. Možná by textu pomohla jedna dvě věty, které by víc nastínily situaci. Možná konec dopsat do chvíle, kdy by si chlapec uvědomil hroznou skutečnost.
Do nějakých úprav se dam až s časovým odstupem.
Zjištění, že je text informačně nedostatečný, je pro mě důležité – díky.
Ano, chlapec je obětovaný.
Mým cílem bylo vyprávění z pohledu chlapce ve věku cca 8 let. Tomu jsem se snažila uzpůsobit jazyk. Šlo mi o kontrast mezi nevědomým chlapcem a rodinou. Chlapec neví, co ho čeká, a vnímá to pozitivně. Nicméně si všímá neobvyklého chování. Dospělí vědí, že bude obětovaný. Chtěla jsem nastolit znepokojivou atmosféru – jednak skrz chování postav, jednak tím, že čtenář tuší nebo ví, že kluka nečeká nic dobrého. Ale kluk to netuší. Inspiraci jsem hledala trochu u Lovecrafta.

Píšeš výborně, je to čtivé, ty krátké věty rychle posouvají děj dál. Byl by to pěkný úvod delšího příběhu, jako samostatná povídka je to pro mě informačně nedostatečné. Musím si domýšlet až moc, i když chápu, že je chudák chlapec vyvolený k nějaké oběti.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.