Volání

Sedím pod neklidnou oblohou Milána -
ulice mi tečou kolem nohou jako řečiště, co zapomnělo směr,
kafíčko studený, sražený jak sny po třicítce,
a mezi šálky přebíhají tvoje stíny,
Ty tu nejsi a přesto všechno patří Tobě,
i moje samota má Tvoji výslovnost.

Milánská slova se mi lepí na jazyk,
ale žádný není Tvoje,
tak mluvím k nebi —
ne jako modlitba,
ale jako výčitka,
že nejsi tu, že nejsi nikde, že jsem všude beze Tebe.

A víš co?
Pořád tě nosím v levý nohavici,
tam, kde se při chůzi tluče s klíčem od bytu, který není náš,
jsi tam — jako bolest zad po dlouhé cestě,
jsi tam — jako pach vlakového kupé,
jsi tam — v každé větě, kterou neumím ukončit.

Bože! Kolik slov ještě musím vykrvácet,
než pochopíš, že psaní je moje jediné volání,
že básně jsou jen tichý výkřiky pro Tebe,
a každá čárka je vteřina, co tě nedržím?

A kdyby ses otočila — jen jednou,
na nádraží, v myšlence, v podvědomí,
viděla bys mě:
Holku, co se rozpadá s grácií,
s rukama v kapsách plných dopisů,
které nikdy nepošle,
ale nikdy nepřestane psát.