Jsme jen počítače ?

Je to takovéto klišé – žijme v přítomnosti.
Malé děti nemají jinou možnost, prostě tak žijí. Časem si začnou vytvářet jednoduché programy – zvyky, co a jak se dělá. Těchto zvyků přibývá a množí se – ono je to asi nevyhnutelné. Na začátku je tolik informací, že je potřeba zvládnout tento nápor a dělat si zkratky. V principu přijde událost, spustí se program a dítě udělá kód – jednoduché. Nicméně vnikají i jiné programy, zvyky a události – oheň pálí…a podobně. Další vznikají, když se stane nějaká událost – něco nám ublíží, něco nás rozzlobí…i tímto způsobem vznikají programy a při podobné situaci se spouští – nakonec tímto souborem programů vznikne celé ego. Pokud je systém úplný, reagujeme na události, které se dějí jen na základě programů, a jsme připraveni zestárnout.
Ono je to takové pěkné, ale má to své mouchy. Například pokud přijde nám známá situace, při které přichází zlost, pokaždé reagujeme obdobně a vnitřně cítíme neklid – program se spustil, je možné jej potlačit, ale běží, a my máme pocit, že se nás něco podvědomě dotklo a ona je to pravda, prostě jsme spustili starou událost, která nás zraňuje či jinak ovlivňuje.
To vše stojí energii, to vše stojí úsilí.
Ptáte-li se co s tím…použijeme klišé – žijme v přítomnosti.
Asi je nevyhnutelné, aby se každý program ještě alespoň jednou spustil, ale pokud budeme dostatečně přítomní, jsme schopni na základě pocitu, který v nás proběhl tento program odchytnout, a zanalyzovat. Dále jej smazat, případně upravit do podoby dnešního chápání reality (spousta programů vznikla, když jsme byli malí a přece jen jsou již zastaralé).
Tímto vědomým odbouráváním programů jsme schopni udržet více energie pro události, které se dějí kolem nás a reagovat na ně interaktivně, online, neboli přítomně.
Možná se ptáte, k čemu to všechno je…ono mysl to s námi na začátku myslí dobře, je v ní spousta ochranných prostředků, nicméně jednoho dne když je všeho příliš začne generovat myšlenky, které nejsou reálné, a začne nás stahovat do svého světa představ. Tímto se dostáváme mimo reálný svět a nakonec začneme věřit svým myšlenkám, bereme je za své a začneme podle nich žít svůj život.
Paradoxně čím větší utrpení je mysl schopna vyprodukovat, tím větší je snaha s tímto systémem něco udělat a osvobodit se od něj…a proto…
Žijme v přítomnosti