Nevím jestli pro malé či velké. Snad se bude líbit. Příjemné čtení...
přidáno 25.10.2007
hodnoceno 5
čteno 1661(23)
posláno 0
O Květulce a Sluníčkovi

Jednou v jednom městě žil pán. Jeho jméno nikdo neznal, a proto mu všichni říkali Hrbáč.
Kdybyste ho viděli, nevšimli byste si ničeho jiného než jeho lesklé plešky.
Občas, když procházel ulicí, děti kolem něj běhali a volali na něj: „Naše Sluníčko,“ jak mu ta lysina svítila.
A to bylo vlastně vše, co z jeho obličeje šlo vidět, poněvadž byl tak shrbený, že se téměř dotýkal špičkou nosu o zem.
V těch časech se narodila holčička. Byla tak malinká, že ji museli brát mezi prsty aby ji mohli pochovat.
Zdálo se, že čím byla starší, tím byla menší, ale její oči rostly a rostly. Skoro to vypadalo, jakoby byly její oči větší než ona sama.
Jestli však měla krásné a veliké oči, její hlas byl tak vysoký a nádherný, že si uši libovaly, jak ji poslouchaly.
Když chodila po ulici, nikdo ji neviděl, ale všichni ji slyšeli, když si prozpěvovala. Tehdy si lidé říkali: „Květulka má dobrou náladu,“ a sami pak měli dobrou náladu a usmívali se na sebe.
To zase jednou měla tak špatnou náladu, že ani nepípla a lidé museli dávat velký pozor aby ji nezašlápli.
A tak si to vykračovala, zahloubaná, zamyšlená, když ji zahalil stín. Zastavila se a rozhlédla se kolem sebe. Všude bylo šero a téměř nic neviděla.
Tu nad sebou uslyšela hluboké „hmm, hmm...“ Podívala se co by to asi mohlo být.
Koukala do malinkých šilhavých očiček. Do očí starého Hrbáče.
„Hmm... Dobrý den, slečinko... Kampak, kampak?“ Ozvalo se. Byl to dlouhý hluboký hlas a jakoby trvalo celou věčnost, než dozněl.
Květulka byla tak vystrašená, že se z ní vysoukalo pouhé „Dobrý den...,“ zamrkala a co nejrychleji se odtamtuď snažila utéct.
Ten den se snad po sto letech poprvé starý pán usmál.
Po pár dnech se Květulka odhodlala a zašla se pánovi omluvit za své nevhodné chování.
Stanula pod jeho stařeckým nosem: „Dobrý den, pane, to máme dneska pěkně, viďte?“
„Když to říkáte, slečinko... ale nějak mne praží do zad, to vám asi svítí sluníčko, že?“
„Aby ne, a jak! To byste koukal!“
Hrbáč se na chvíli zamyslel se svým „hmm hmm“, pak řekl: „Vida, vida,“ a odkráčel pryč, dávaje pozor aby slečinku nepřišlápl.
Od té doby se stařec a Květulka setkávali a ona mu povídala o tom co se zrovna děje na ulici, jaké má slečna Úžasná krásné šaty a čí pes vzal řezníkovi maso.
Vše bylo pěkné, až se lidé divili, ale netrpělivou Květulku to po několika dnech přestalo bavit.
I zeptala se toho starého pána: „Proč se jednou nepodíváte sám?“
Hrbáč se zdál nadmíru překvapen touto podivuhodnou otázkou. „Hmm hmm... já přemýšlím... Ano... Nemám čas tady na to všechno kolem... Rozptyluje mne to...“
„A o čempak přemýšlíte?“ Nedala se odbýt Květulka.
„O životě, proč je a tak... Hmm hmm... Pěkný den přeji...“ A odešel.
Z toho všeho byla slečinka velmi zaražená. A ještě více ji trápilo, když se pan Hrbáč další den neobjevil.
To byla znovu dlouho rozmrzelá a s nikým se nebavila.
A když se starý pán stále neobjevoval, rozhodla se, že mu napíše dopis.
Přemýšlela a přemýšlela, ale nevěděla, co napsat. Po venku bloudila s hlavou svěšenou dívajíc se do země... Přemýšlela...
„Na zemi nic nevyčtete, slečinko,“ ozval se hlas nad ní. Byl to hlas slečny Úžasné, která jen zářila, jak nádherně vypadala.
Podívejte se kolem sebe, toliko krásy a múz...“ Roztančila se dokolečka a odletěla někam v dál.
V tom se Květulce rozzářily oči a už běžela domů aby napsala starému pánovi, co jí pověděla paní Úžasná.
Dni ubíhali a venku bylo škaredě. Pršelo, foukalo, až z toho slečinka Květulka onemocněla.
A až po čtyřiceti dnech se vyjasnilo, ale to byla Květulka stále nemocná, tentokrát ze smutku, že si nemůže hrát, ale hlavně proto, že jí Hrbáč neodpověděl na dopis.
V těch pěkných dnech se na ulicích procházel jistý pán. Byl náramně vysoký. Všichni na něj zírali a šeptali si, co je to za cizince a co tu vůbec chce...
A on se na všechny usmíval a klaněl se dámám.
Pojednou přišel k slečně Úžasné a ptá se: „Kdepak máme naši Květulku, je přece tak krásně!?“ Hlas měl zvonivý a krásný.
„Květulka stoná doma, už pěknou řádku dní, když vás to tak zajímá.“
Tak se pán vydal za Květulkou domů.
„Pěkný den, přeji, slečinko.“
V tu ránu se Květulka probrala z mdlob, jakoby ji předtím nic nebylo a zavískala na celé město: „Pane Hrbáč.“
Pán se usmál na celé kolo a uklonil se, čímž rozzářil celý pokojík, poněvadž sluneční paprsek dopadl přímo na jeho hlavu.
Od té doby Květulka nestonala, a když bylo pěkně, pan Sluníčko si ji posadil na hlavu, tudíž viděla všechno tak krásně, jako nikdo jiný.
A ať se propadnu, jestli, když starý pán umřel, naše malá Květulka konečně nevyrostla.

přidáno 12.07.2012 - 11:38
Pro malé i velké... Moc pěkné ;)
přidáno 09.11.2007 - 18:34
moc pěkná poádka, líbíla se mi. V určité pasáži mi to přopadalo jako Malý princ. :o)
přidáno 28.10.2007 - 14:19
Líbí se mi to, je to takové milé a příjemné...přesně takové jaké to asi mělo být:-)
přidáno 25.10.2007 - 22:01
Líbí se mi to, je to optimistické a když jsem to četla, tak mě to potěšilo ;-)
přidáno 25.10.2007 - 16:52
Zajímavé :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O Květulce a Sluníčkovi : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Protože to tak v životě bývá
Předchozí dílo autora : ?

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku