Dospívání

Už neskládám si v polívce písmenka, nestavím si hrady z písku, nelezu do korun stromů, neházím do vody žabky, ani neběhám venku v dešti, nehraju si ve sněhu a nepouštím do vzduchu draky.

Rostu, tak hrozně to bolí a jediný, co chci, je vrátit se zpátky. Do doby, kdy mi na tváři přetrvával tak upřímný a věčný smích, který se nedal tak snadno smýt.

Kouřím, víc z neřesti než touhy. Dává mi to pocit vzdoru, odporu vůči autoritám a lidem, se kterými jsem kdysi prožil tak krásné chvíle. Ale teď už ten pocit nemám, smích už mi na tváři nepřetrvává a vlastně nedělám nic, na co bych mohl jednou tak hezky vzpomínat.

Chci si udělat pauzu, přestávku od neúprosného postupu času. Chci si složit z písmenek v polívce slova, chci z kopce zahučet a pak zase znova. Chci si dělat ve sněhu andělíčky a pustit do oblak dva nebo tři draky. Chci se rozbrečet kvůli ráně na koleni, a ne kvůli té na srdci.