Napsaná z čirého pocitu, snad smutku, melancholie, nebo já nevím. V autobusu, v 17:10.
přidáno 27.08.2008
hodnoceno 5
čteno 834(14)
posláno 0
-
Lucie Vondráčková - Můra a motýl
http://www.youtube.com/watch?v=xOGm73wg7d8&NR=1
-

***

…člověk ani moc nevnímá, že letí. Ten příjemný pocit v nohou, rukou, v hrudi i hlavě otupuje smysly a spaluje žíznivou vášní po volnosti víc než alkohol či tráva, víc než zář holčičích očí, než ta nejupřímnější láska z chlapeckých let… až pak, najednou, když už je většinou pozdě…

***

Probral jsem se s hlavou zabořenou v Michalově mikině, ve vlasech popel a špína, nedopitý panák fernetu přede mnou a hoši nikde.
„Ksakru,“ zabručel jsem zmateně a hodnou chvíli jsem si nemohl vzpomenout, ve které že vsi jsem to tuto noc zas jednou přehnal.
Z kapsy jsem vytáhl mobil, bylo půl čtvrté a kolem mě tma jako v pytli. Na displeji blikala nepřečtená sms. Se sprškou nadávek (třeštilo mě v hlavě a hafo mě bolela levá ruka, levá půlka obličeje a v koutku úst jsem měl zaschlou krev – že bych se snad s někým v noci popral?) jsem onu sms otevřel.

„De ti to v pet. Vzala jsem auto, esli ti to ujede, tvuj problem. Rano se opovaz na me promluvit. Nejradeji bych te… Svica.“

Měl jsem sto chutí praštit s mobilem o zem. Vzpomněl jsem si na některé události spřed několika hodin a najednou mě zalil vztek. Nejraději bych se někam zahrabal, tak jsem se zlobil sám na sebe. Co to jsem popil, bylo toho dost na to, abych se přestal ovládat a nazval jsem svou starší švícu, Lenku, „zrezivělou kurvou“. Kousala se totiž na parketu s jedním borcem z Lhoty, co mě před sedmi měsíci probral holku.
Nezraněnou rukou jsem se dotkl otékající půlky obličeje. Vzpomněl jsem si – to Petr, ten borec, mě po té hnusné připomínce na švícinu adresu zklidnil pěstí. A dobře mi tak. Snad už bych se mohl naučit ovládat. Nebo alespoň nechlastat jako prase.
Napotřetí se mě povedlo se zvednout. Prohodil jsem si přes ramena Michalovu mikinu (vrátím mu ji v pondělí ve škole na praxi, snad) a vyrazil jsem k řece. V hlavě mě pořád hučelo, pletli se mně nohy a před očima mě světlo z lamp dělalo šmouhy. Klopýtavě jsem dorazil k lávce přemítaje své další možnosti. Měl jsem tak hoďku, abych stihnul vlak. K nádru to bylo přes celou ves, podél silnice. Aut tam moc nejelo a chodník byl osvětlený, dost široký, abych nemusel středem cesty. Jenže mně se nechtělo mezi lidi, dost jich teď půjde z čochu dom. Bylo mi děsně blbě, nechtělo se mě mluvit, a esli borci viděli, jak se peru s Petrem, to zas bude hloupých keců… Rozhodnuto: Du přes lávku, podél řeky. Křovím a kousek přes pole, tmou, ale obloha byla bez mráčku, tak jsem spoléhal na měsíc a hvězdy. Ještě jednou jsem zkusil zhodnotit svou situaci – nažraný jak hovado s rukou a obličejem v ohni, hlava se mě každou vteřinou šla rozletět. To půjde. Musí to jít…
Bez dalšího ohlédnutí jsem vykročil k lávce. Na pravé straně, alespoň co jsem si pamatoval, byli prkna z větší části prohnilé. Na levé ale chybělo zábradlí, neměl jsem se čeho chytnout. Vrávoral jsem jako postižená kachna, pořád si hledíc pod nohy. Čtyři metry pode mnou tiše mroukala řeka. Její hladina se v měsíčním svitu jasně třpytila a nebýt špičatých kamenů tak po krajích jak uprostřed by řeka vypadala vcelku neškodně.
Najednou jsem olitoval svoje rozhodnutí, po zádech mě proběhl mráz. Prkno pode mnou hlasitě křuplo, víc než půlka se šplouchnutím zmizela pod hladinou a já se ocitl na čtyřech. Nevykřikl jsem, měl jsem co dělat, abych vůbec dovedl dýchat. Ze šoku jsem zavřel oči a nepohnutě jsem tam napůl ležel, napůl seděl v křečích a panice. Otočit a vrátit se už nebylo možné, ve svém stavu bych díru za zády, co zbyla po rozlomeném prkně, nepřeskočil.
Pomalu jsem zvedl hlavu a úzkostlivě jsem otevřel oči.
Překvapeně jsem vydechl.
Oči se mě automaticky zavřeli, mozek odmítal přijmout jakýkoliv vněm, no když jsem se po pár vteřinách opět podíval před sebe, pořád tam byla.
Bílá jako sněženka, nádherná a zrovna tak děsivá jako víla. Vypadala, že se každou chvíli rozplyne, jako by byla jen odrazem, pouhou představou. Jako by tam vlastně ani vůbec nebyla. Půvabně prošla těch několik metrů od břehu po lávce až ke mně držíc před sebou nataženou ruku. Vznášela se přede mnou jako působivě tajemný, křehký noční motýl a já si byl jistý, že se mě to vše jenom zdá.
„Pomou ti, podej mi ruku.“
To nebyl hlas, to byl ten nejkrásnější zpěv, jaký jsem kdy slyšel.
Jen jsem na ni v němém úžasu zíral, neschopen jakéhokoliv pohybu.
Zvedla mě, jako bych byl pírko a sotva jsem si to stihl uvědomit, byli jsme na břehu, v bezpečné vzdálenosti od rozpadlé lávky. Otočil jsem se, že jí poděkuju, pořád vyveden z míry, lehce vyděšen, ale s očima zvlhlými vděky.
Nebyla tam.

***

Jak říkám, člověk ani moc nevnímá, že letí. Létaní je totiž činnost pro člověka v mnoha ohledech nedosažitelná, pořád tak trochu tajemná a vábivá, i když technicky možná. Ale to pravé létaní je pro člověka skutečně proveditelné jen ve snech.
A já musel snít, jinak se to vysvětlit nedá.

***

Ve vlaku (stihl jsem ten v pět, jak mě v sms psala švíca) jsem si na mobilu pustil Landu a snažil se rozvzpomenout na to, jak jsem se vlastně na nádr nakonec dostal. V hlavě jsem však měl jen další z mnoha propitých děr a poslední, co jsem si pamatoval, byl její porcelánový obličej.
Musel to být sen.
Noční motýle nemají přece lidskou podobu. A tak hříšně krásnou! Nemohl jsem se však zbavit příjemného pocitu na místě, kde se mě dotkla svou rukou. To místo, za které mě vzala a pak v mžiku bez sebemenších problémů postavila na nohy, mě celou cestu vlakem podivně studilo, až se mě z onoho pocitu chladu ježili chloupky na šíji…

***

Probudil jsem se do deštivé neděle. S otupělými smysly jsem se dobelhal do koupelky a ledovou vodou si umyl rudě oteklý obličej.
„Vypadáš příšerně,“ rýpla do mě máma.
To už jsem se líně, ještě spíce loudal dolů po schodech do kuchyně.
„Dáš si párek?“
„Kafe,“ procedil jsem skrz sevřené rty.
Při pomyšlení na jídlo se mě obracel žaludek. Když máma jen kývla hlavou a již nic víc neřekla, pochopil jsem, že švíca buďto ještě spí, nebo se jí o mém nočním chování nezmínila. Musím se jí omluvit a říct, že jsem děsný vůl, pomyslel jsem si a utahaně se svezl na židli.
Na poličce u lednice bručela televize, polední správy. Vyděšeně jsem zalapal po dechu a z hrdla se mě vydral přidušený výkřik:
„…motýl…“

***

„Dvaadvacátého srpna v noci ze soboty na neděli vyhasl pod kolesami vlaku další život. Něco po čtvrté hodině tragicky zahynula poblíž nádraží v Lhotě mladá, devatenáctiletá dívka. Příčina její smrti ještě není známa, ale policie se prozatím přiklání k názoru, že šlo o nešťastnou náhodu. Proto taky zvláště mladé lidi již po několikáté varuje k zvýšené obezřetnosti při pohybu kolem a přes koleje v noci ale i ve dne.
A teď sportovní komentáře z Číny. Olympijské hry zaznamenali další rekord…“

***

„Malý motýl žil, vánku on se bál,
Že mu setře pyl, kdyby zafoukal…“


-
/Pro všechny, co kdy cítili touhu si alespoň na chviličku trochu polétat.. třeba i nad svým vlastním životem.. jako můry nebo třeba i jako motýle../
-

přidáno 16.09.2008 - 13:26
No tak já mám opačnej názor...nebo vlastně ne tak úplně :D Začátek mě moc nezaujal, ale překousl jsem opilcovo ráno, že se snad časem projasní. Pasáž s dívkou se mi líbila mnohem víc. To, že ji viděl v telce, se mi líbí, ale zároveň je pravda, že jestli to má pokračování, tak to nemuselo být vyzrazeno hned, pokud by to tedy nebylo v zájmu příběhu.
No a je vidět, že seš ze Slovenska, protože některý obraty mi přijdou zvláštní a je tam dost chyb (ale kdo je nedělá, že :D)
Takže až budu mít chuť, tak skočím na další díl...nejspíš večer.
přidáno 31.08.2008 - 23:38
Tobě taky dík za koment, a jo, takhle když se na to podívám s odstupem času, i mě přijde, že ten konec mohl být jiný... ale jak říkám, to jsem ještě tou dobou nevěděla, že "Motýlů" napíšu víc...
Jinak mě vždycky kritika potěší, alespoň vím, kde co ještě slepšovat, takže ještě jednou dík! ;)
přidáno 31.08.2008 - 23:36
dík za komentář, původně to nemělo mít žádný další díl, proto ten konec... teď to ale vypadá, že se ještě potřebuju vypsát, tak možná pár "Motýlů" ještě přibude... ;)
přidáno 31.08.2008 - 13:34
Souhlasím s Tomem, taky se mi to líbílo do okamžiku, kdy jsi nám sdělila, že dívka umřela. To celý docela hezký text zabilo. Škoda. Čtenář nemusí všechno vědět.
přidáno 31.08.2008 - 12:07
chapu jako pocit nebo tak... pribeh je zajimavy do te doby, nez ta holka umre... skoda... tesil jsem se, ze se to dalsim dilem rozvine, ale pry to je o necem jinem... jinak tvuj vypraveci styl mi vyhovuje... pusobi nenucene a to je dobre... skoda toho konce...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční motýl I. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Noční motýl II.
Předchozí dílo autora : Vstříc..

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
VKate
» narozeniny
Radka79 [11], vml [11], Lola [10], AdrianaG. [8]
» řekli o sobě
Singularis řekla o VKate :
Má vynikající literární styl, její díla jsou důkladně promyšlená a mají logickou stavbu. Dává si na nich záležet a nechybí jí ani smysl pro humor ani cit pro to, kdy jej použít. :-) Její román o princezně Nie, která se zamilovala do dívky, ale zlý král ji nutil do sňatku s princem Viktorem, patří k mým nejoblíbenějším delším dílům na Psancích a mohu jej doporučit všem, komu není lesbická láska proti mysli.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku