Má cenu žít?

Měla na výběr, smrt či život? Chtěla žít, ale neměla s kým. V očích měla slzy a nic neviděla, byla oslepena svou volbou. Měla na to dobu dlouhou..."Smrt já chci" vydechla nakonec.

Čekala co se bude dít, ale nic se nedělo. Zůstala ležet v černé tmě. Najednou se k ní dostal neznámý hlas. Hlas jejího Já. Hlas Srdce. "Smrt? Život? Volby to důležitá, však ta smrt je méně rozmanitá. Tebe Svět miloval, protože milovala jsi ty jeho, uctívala jsi ho a on Tě teď nechce ztratit, nejsi ještě připravená odejít. Svoje volbu můžeš ještě změnit. Mysli na světlo." dodalo ještě srdce dívky krásné.
Oči měla celé rudé od pláče, ale už neplakala. Začala myslet na světlo, chtěla zase žít. Kvůli Světu.
Náhle se začalo lynout světlo. Světlo Světa. "Pěkný" uslyšela jen pak. Byl to hlas jejího srdce...

Ležela na nemocničním lůžku. Cítila se celá nesvá, polámaná. Však cítila ještě něco. Něco jí hřálo ruku. Stěží otevřela oči a podívala se na ni. Viděla další ruku. Byla to ruka jejího anděla. Ten se na ni jen usmál a řekl jí tichým a klidným hlasem. "Tvůj život je krásný. Užívej si ho, zasloužíš si to."
Anděl rotáhl svá křídla a vyletěl vzhůru. Vyletěl ven z budovy, nahoru do nebe. Už ho neviděla, ale věděla kde je a vždy to bude vědět. Je vždy s ní. Je uvnitř jejího srdce.
Položila ruku na hruď, na srdce a tiše mu poděkovala. Už nebyla sama, už nebyla smutná. Zalil jí pocit štěstí. Usmála se. Byla unavená, ale bylo jí krásně. Zavřela oči a usnula.