Zánik

Na dně sítka drobná smítka 

z plátků růže,

co její kůže, v letu ke kříži,

pro prázdnou spíži.


Na dně sítka prach stvořen,

větrem navždy zcela pozřen.


Kříž padnul,

snad stářím zchřadnul,

nic už není, splynul se zemí.


V letu padat, by náruč byla,

v marném činu zachytila.

Nic, jen rána, duše sykla,

vrána černá sem sednout zvyklá.


Krákáni, černo kolem,

kosti zbyly, netrpí už bolem.

Náruč, dávno co tu byla,

duši navždy opustila.


Sítko prázdné,

rez je zdobí, 

obklopuje už jen křoví.