Krátký příběh popisující pocity štvané zvěře.
přidáno 22.08.2008
hodnoceno 1
čteno 920(8)
posláno 0
Štvanice

I.

Stál jsem se skupinkou lidí, kteří mě převyšovali zaprvé svým věkem. Ačkoli jsem byl kalendářně stejně starý, ba dokonce o rok starší než oni, už z každého jejich pohybu, každého gesta, každičkého slova bylo poznati, že jsou o mnoho let dopředu, vyzrálejší, kultivovanější.

Mé přebývání s nimi onoho dne nazývali přátelská schůzka. Dovtípil jsem se tedy, že je třeba jednat s nimi jako s přáteli a zarytě jsem mlčel. Na otázky, proč nemluvím, a zda mají můj výraz považovat za zádumčivý anebo smutný, odpověděl jsem jednoduše a pravdivě, že jsem spokojený, ba dokonce o to spokojenější, oč více a důkladněji mohu mlčet.

Tak tedy uběhlo poklidné odpoledne a přišel večer.

II.

Druhého rána na mě byla vyhlášena štvanice. I při vší své hlouposti jsem tím pochopitelně nebyl překvapený, vyšel jsem v pyžamu před dům a spatřil lovce neklidně přešlapující před vraty a smečku psů nedočkavě přecházející po vesnickém rynku. Když si mě povšimli, chtěli se na mě okamžitě vrhnout, ale v tom jeden z lovců, dle svého sešlého vzevření nejstarší a nejmoudřejší z nich, jim pokynul nesouhlasně rukou a vybídl ponejprv trubače, aby oficiálně vyhlásil honitbu. V té chvíli už jsem ale pochopil, co mám ve své roli vlka podnikat, a rozběhl jsem se pryč, napříč naším dvorem. Příbuzní mezitím ve spěchu, zato s galancí otevírali honcům vrata. Nejvznešenější a nejkrásnější z jezdců se na ně mile usmál, velkorysým mávnutím klobouku se omluvil za to, že se hon bohužel musí konat i v jejich poklidném stavení, poděkoval jim za pochopení, pak zaryl koni ostruhy do slabin a s troubením se rozjel vpřed, nechávaje se předstihnout pouze nejkrvelačnějšími z psů.

Já jsem mezitím shledal, že dvůr je menší, než jsem se za celé ty roky domníval, a že se přesto stále nenacházím ani v jeho polovině. Snažil jsem se přidat do kroku, ale dosáhl jsem pouze zpomalení. Nakonec jsem přešel k výklenku, který se nacházel ve dvoře po mé levé ruce, skryl jsem se za roh, lehl si na zem a vyčkával, až mě honci buď štastně minou, anebo naleznou a já budu muset pokračovat v útěku.

Honci se zuřivě přeřítili dvorem, viděl jsem pouze prach odletávající od kopyt jejich koní a psy, metající mezi tím prachem kotrmelce. Když narazili na konec dvora, pobořili vchod do kůlny a pak se s ještě větší rychlostí vraceli zpět. Pozoroval jsem jejich zběsilost, nevěda, zda v dohledné chvíli ustane a já budu zapomenut a spasen, anebo zda bude pokračovat a napadne je podívat se i ke mně, do mého výklenku, kde ležím. Ze strachu jsem se pokusil udělat sebe menším, jenže se mi to nepodařilo, naopak jsem pouze vystrčil nohu z výklenku ven. Zaslechl jsem jistý výkyv v burácení davu, a již jsem tušil, že jsem ztracen. Pomyslel jsem si, že bych měl začít utíkat, protože se dozajista jednalo o můj život, jenomže jsem k tomu neměl sebemenších sil a chuti. Doufal jsem již jen v dobrodinní lovců.

Za chvíli byli u mně. Psi slinili a štěkali, doráželi na mě, snažili se utrhnout ze řetězů. Přišel nejbrutálnější z lovců, mířící na mě hrotem svého dlouhého oštěpu, a v tváři se mu zračil nestvůrný vztek. Pochopil jsem to. Nešlo již čistě o jejich lovecký zápal a požitek z pronásledování oběti; svým přičíněním jsem zavinil, že se do jejich nenávisti vůči mně vmísilo ještě to, jak neblaze a zbaběle jsem utíkal, pomalu se šourav, schovav se v nečestné ležící poloze do výklenku. Nyní jsem musel očekávat cokoliv, i ten nejkrutější a nejméně lidský trest. Honec se tedy proměnil v bestii, maje mě v jeho plné moci. Probodl mě hrotem oštěpu, chrleje jedním dechem nadávky. Vlekl mě takto nabodnutého až do nejzažších, nejtěmnějších koutů výklenku, o kterých jsem ani já sám nevěděl. Jak mu velela hrdost, neochotně a nepřátelsky mi vysvětlil, proč zvolil právě tento trest. Pak vše skončilo. Oštěp nevytáhl a odešel i s celou loveckou gardou pryč. Nechal jsem tekoucí krev zahřívat mou bílou ruku a přemýšlel jsem o své budoucnosti.
přidáno 22.09.2008 - 20:21
a bude i svíčková?? ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štvanice : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V kanceláři
Předchozí dílo autora : Uvítání do stroje

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
pedvo
» narozeniny
metaverz [15], Tomca [10], AShooter [10], Adélka Farky [10], kekebreke [8], Marten [2], SebastianM [3]
» řekli o sobě
shane řekl o Nikytu :
Milá, temperamentní a okouzlující dívka, se kterou se dá bavit prakticky o všem. Má rozsáhlé zájmy i všestranné znalosti a obdivuhodnou inteligenci. Skvěle veršuje česky i anglicky a nemá problém s plynulým přechodem mezi těmito jazyky. Svého času mne poctila svým přátelstvím i důvěrou a zahrnula mne spoustou informací i veselých historek. Náš kontakt spíš připomínal running commentary! Byl jsem rádcem, důvěrníkem, arbitrem ve věcech života i prvním kritikem některých dílek. Někdy jsem se dost zapotil, protože mé znalosti mají díry a mé IQ , ač slušné, na Menzu nestačí... Milá Veroniko! Nevím, kdy a kde se zas potkáme, ale chci Ti poděkovat za všechny ty krásné chvilky tady s Tebou. Bavily mne veselé historky ze života psích slečen i z Tvého vlastního, nutila jsi mne přemýšlet o věcech, které by mne jinak míjely a řešit to, nač bych si jindy netroufal. Bylas má múza i inspirace, Tvá důvěra mne těšila i zavazovala. Well, přečetl jsem si s údivem, cos tu o mně prohlásila a na chvilku jsem ztratil řeč! Snad právě jen Tvá nepřítomnost v kritickém okamžiku zabránila globální katastrofě...;o)))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPhone 14 Pro

Na velkém iPhonu 14 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2023 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku