Štvanice

Štvanice

I.

Stál jsem se skupinkou lidí, kteří mě převyšovali zaprvé svým věkem. Ačkoli jsem byl kalendářně stejně starý, ba dokonce o rok starší než oni, už z každého jejich pohybu, každého gesta, každičkého slova bylo poznati, že jsou o mnoho let dopředu, vyzrálejší, kultivovanější.

Mé přebývání s nimi onoho dne nazývali přátelská schůzka. Dovtípil jsem se tedy, že je třeba jednat s nimi jako s přáteli a zarytě jsem mlčel. Na otázky, proč nemluvím, a zda mají můj výraz považovat za zádumčivý anebo smutný, odpověděl jsem jednoduše a pravdivě, že jsem spokojený, ba dokonce o to spokojenější, oč více a důkladněji mohu mlčet.

Tak tedy uběhlo poklidné odpoledne a přišel večer.

II.

Druhého rána na mě byla vyhlášena štvanice. I při vší své hlouposti jsem tím pochopitelně nebyl překvapený, vyšel jsem v pyžamu před dům a spatřil lovce neklidně přešlapující před vraty a smečku psů nedočkavě přecházející po vesnickém rynku. Když si mě povšimli, chtěli se na mě okamžitě vrhnout, ale v tom jeden z lovců, dle svého sešlého vzevření nejstarší a nejmoudřejší z nich, jim pokynul nesouhlasně rukou a vybídl ponejprv trubače, aby oficiálně vyhlásil honitbu. V té chvíli už jsem ale pochopil, co mám ve své roli vlka podnikat, a rozběhl jsem se pryč, napříč naším dvorem. Příbuzní mezitím ve spěchu, zato s galancí otevírali honcům vrata. Nejvznešenější a nejkrásnější z jezdců se na ně mile usmál, velkorysým mávnutím klobouku se omluvil za to, že se hon bohužel musí konat i v jejich poklidném stavení, poděkoval jim za pochopení, pak zaryl koni ostruhy do slabin a s troubením se rozjel vpřed, nechávaje se předstihnout pouze nejkrvelačnějšími z psů.

Já jsem mezitím shledal, že dvůr je menší, než jsem se za celé ty roky domníval, a že se přesto stále nenacházím ani v jeho polovině. Snažil jsem se přidat do kroku, ale dosáhl jsem pouze zpomalení. Nakonec jsem přešel k výklenku, který se nacházel ve dvoře po mé levé ruce, skryl jsem se za roh, lehl si na zem a vyčkával, až mě honci buď štastně minou, anebo naleznou a já budu muset pokračovat v útěku.

Honci se zuřivě přeřítili dvorem, viděl jsem pouze prach odletávající od kopyt jejich koní a psy, metající mezi tím prachem kotrmelce. Když narazili na konec dvora, pobořili vchod do kůlny a pak se s ještě větší rychlostí vraceli zpět. Pozoroval jsem jejich zběsilost, nevěda, zda v dohledné chvíli ustane a já budu zapomenut a spasen, anebo zda bude pokračovat a napadne je podívat se i ke mně, do mého výklenku, kde ležím. Ze strachu jsem se pokusil udělat sebe menším, jenže se mi to nepodařilo, naopak jsem pouze vystrčil nohu z výklenku ven. Zaslechl jsem jistý výkyv v burácení davu, a již jsem tušil, že jsem ztracen. Pomyslel jsem si, že bych měl začít utíkat, protože se dozajista jednalo o můj život, jenomže jsem k tomu neměl sebemenších sil a chuti. Doufal jsem již jen v dobrodinní lovců.

Za chvíli byli u mně. Psi slinili a štěkali, doráželi na mě, snažili se utrhnout ze řetězů. Přišel nejbrutálnější z lovců, mířící na mě hrotem svého dlouhého oštěpu, a v tváři se mu zračil nestvůrný vztek. Pochopil jsem to. Nešlo již čistě o jejich lovecký zápal a požitek z pronásledování oběti; svým přičíněním jsem zavinil, že se do jejich nenávisti vůči mně vmísilo ještě to, jak neblaze a zbaběle jsem utíkal, pomalu se šourav, schovav se v nečestné ležící poloze do výklenku. Nyní jsem musel očekávat cokoliv, i ten nejkrutější a nejméně lidský trest. Honec se tedy proměnil v bestii, maje mě v jeho plné moci. Probodl mě hrotem oštěpu, chrleje jedním dechem nadávky. Vlekl mě takto nabodnutého až do nejzažších, nejtěmnějších koutů výklenku, o kterých jsem ani já sám nevěděl. Jak mu velela hrdost, neochotně a nepřátelsky mi vysvětlil, proč zvolil právě tento trest. Pak vše skončilo. Oštěp nevytáhl a odešel i s celou loveckou gardou pryč. Nechal jsem tekoucí krev zahřívat mou bílou ruku a přemýšlel jsem o své budoucnosti.