V kanceláři

V kanceláři


Proč jste sem přišel? Co jste očekával, že se s vámi stane, co jste očekával ode mne? Co jste hledal, nehledal-li jste mou nepřítomnost? A jak dlouho tady ještě budete?

Usedl ke stolu své kanceláře. Rolety byly nastaveny tak, aby částečně propouštěly světlo - a částečně tmu. Začal se přehrabovat v šuplících. Z jednoho vyházel vše, co uvnitř bylo. Očividně mi neměl co nabídnout. Zanechal bych nejraději řečí a bez odkladu odešel, jenomže to nešlo. Už na mě byl naštvaný. Naštvaný na to, že tu jsem, naštvaný na to, že tu nechci být, a přesto tady jsem, naštvaný na to, že jsem dobrovolně přišel, ba přímo jsem se vnutil, aniž by mě kdokoli o cokoli žádal.

Proč jste sem přišel? Co jste očekával, že se s vámi stane?

Už vím, vám jde o slávu. Tak o slávu vám jde. Aha, to je pěkné.

Měl brýle kruhových obloučků a volné sako mu překrývalo jeho kancelářsky rostlé břicho. Cholerik. Zrovna klidný, ale kdykoliv mohl vybuchnout nepochopitelným vztekem. Vstal od stolu, našlapuje neopatrně, takže spisy rozházené po zemi jen zašustily. Procházel se od okna ke dveřím a zpět, kroužil kolem stolu, chystal se něco říct. Jeho nastávající projev měl být dokonce tak důležitý, že znervózněl, tak důležitý, že i on, zkušený, moudrý a pracovitý muž, byl uveden do rozpaků. Odkašlal si, potom ještě jednou, třikrát, čtyřikrát, jenže to nestačilo, stále se k ničemu nemohl odhodlat. Tak důležité bylo to, co měl na jazyku. Bylo to dokonce víc, než jsem jako člověk příchozí to jeho kanceláře mohl chtít.

Ticho jsem musel porušit až já. Takže vy jste mluvil o tom, že jsem sem přišel jenom kvůli slávě? Pohlédl na mě. Do očí. Neměl jsem to říkat, neměl jsem nic říkat, když se k slovu chystal on. Neměl jsem tu, mimochodem, vůbec být, jelikož za tohoto předpokladu, totiž že bych plnil svědomitě své povinnosti a nevyváděl alotria, bych se tu neocitl a tudíž by se nemohlo přihodit ani to, že by se on, muž z kanceláře, musel připravovat na projev, což bylo velmi nemilé. Ve svém pohledu mi toto všechno sdělil. Pak se znovu odmlčel, mlčiv, a vráska na jeho čele svědčila o stavu hlubokého zadumání. Jako by se vracel k tomu, co díky mému vyrušení právě zapomněl. Bezděky jsem si začal prohlížet nějaká vyúčtování na nástěnce a všiml jsem si nádherně zpracovaného grafu, popisujícího aktuální stav burzy. Pustil jsem si též rádio a začal vyhlížet z okna, spatřuje obvyklý denní provoz, nehybné řady automobilů, mezi nimiž chodí den. V tom jsem ale pocítil chladnou ruku na svém rameni a byl jsem nucen se ohlédnout. Byl to on.

Jeho vzevření se změnilo. Měl strohé, nepřátelské rysy. Mohl mě právě vyhodit z okna ven. Bylo mi to náhle jasné, totiž, že již věděl. Vzpomněl si na to svou myšlenku, našel slova, jak ji formulovat, a to ho změnilo. Upíral na mě krvavé oči.

Věděl, proč jsem přišel. Věděl, proč tu jsem. Věděl, proč tu nechci být (což jsem ovšem věděl i já). Věděl, že nic nevím. Věděl, tedy byl osvícen. Chytil mě kolem pasu a já jsem se stále ještě vzpíral a křičel, když mě donesl k oknu a vyhodil mě ven.

Zdrceně, pohnutě a smutně si sedl na židli a pokračoval v práci.