Temné objetí domácího násilí

V temném světě nyní žiji,
ač jsem pro slunce stvořena,
kolem nohou klubko zmijí,
spoutaná, pokořena.

Cítím, jak mě stahují,
neuštknou, jen útočí,
bezmocně jen pozoruji,
když více si mě obtočí.

Chrání mě, či pohlcují?
Jak tomu mám rozumět?
Mysl moji překrucují,
mám oddat se jim, vyhovět?

Chci oprostit se, pomozte mi!
Chci se nadechnout!
Chci cítit zase teplou zemi,
chci temnotu rozetnout.

Volání bylo vyslyšeno,
naděje prolétá tmou,
chyť se, nebohá ty ženo,
pevně drž i víru svou.

Krví zality jsou její prsty,
třímajíc paprsek naděje,
z obručí hadích zbyly krusty,
volná, šťastná zase je.