Války rozumu a krve I. Kapitola 1 (1. část) - Tři stříbrné tolary

Dny se začínají zkracovat a noci prodlužovat. Slunce vstupuje do znamení Kozoroha, začíná tedy období zimy. Přes noc napadl první čerství sníh. Všichni hadi jsou zalezlí někde v děrách. A v zapadlém malém stavení poblíž vesnice Neratice v království Bohemie, nedaleko hranic s královstvím Slovataje se ještě spí. Aby také ne, vždyť ještě nekokrhali kohouti. Aby také nekokrhali, vždyť ještě nevyšlo slunce. Proč by také vycházelo slunce, vždyť jsou teprve čtyři hodiny ráno. Do světnice skrz škvíru ve staré rozšoupané okenici vnikal přes noc mráz. Stvořil tak průvan, který o sobě dával vědět lehce děsivým zvukem. Ze studeného průvanu ztuhne krk a zúží se vidění. Uvědomila si modrovlasá Nikola, které doma neřeknou jinak než pod její přezdívkou Nikky.

Odhrnula péřovou peřinu. Vylezla potichu z postele. Proplížila se kolem svých spících dvou sester. Dolů a ladně po dřevěných schodech. Potom přes hlavní světnici a dál až do stodoly. Tak, aby nevzbudila rodiče. Patnáctiletá Nikky vytáhla slaměného panáka ukrytého za kupou slámy. Vypadal zbídačený a ani sláma, kterou byl panák vycpán, nepůsobila valně. Lehce navlhlá z venku, kde dříve stával, jako zbrojnoš na stráži, začíná sláma plesnivět.

Opřela panáka o dřevěný nosný sloup, který podpíral trámy a střechu stodoly. Dvě spokojená prasátka a jejich šest malých selátek si v leže vesele pochrochtávala. Unavená prasnice z věčného kojení ani nezvedla hlavu a úplně přítomnost modrovlasé dívky ignorovala. Prasátka byla na její tajné raní a večerní tréninky zvyklá. Ze slámy vytáhla schovaný klacek a začala s ním trénovat jako s mečem. Nejdříve máchala klackem naprázdno, aby se rozcvičila a rozehřála. Potom zaútočila na slaměného panáka. Sláma ztlumila nárazy klacku. Na zemi pod ní leží hromádka stébel, která vylétávají z panáka.

„Takže ty se do nás navážíš, protože já a moje sestry máme barevné vlasy,“ vyhrkla na slaměného panáka. „Tas svůj meč, jestli se nebojíš!“ Udeřila do panáka tak silně, až to zadunělo o dřevo sloupu skrz slámu. „Jsem jenom slabá holka, to už znám.“ A mohutně se rozpřáhla nad hlavou. Rychlím švihem opisující oblouk směrem dolů a lehce do strany zasáhla bok trámu místo panákova krku. Klacek nevydržel takový nápor a zlomil se. Zadunělo to a trám se zatřásl, jako by s ním zacloumal obr. Nikky pochopila, že tuhle ránu, určitě někdo musel slyšet.

Při té představě ji srdce udělalo kotrmelec. Dobře ví, že rodiče nejsou z jejího zájmu o šerm zrovna nadšení. Hlavně máma, protože kdo vytasí meč, vždy si říká o malér. Prý je šerm pouze pro rytíře, a přitom před tisíci lety, ještě za života svaté Cyril, tu neohroženě bojovalo množství statečných žen, říká si pro sebe Nikky. Rychle schovala panáka zpátky za slámu. „Ani se nehni“, poručila slaměnému panákovi.

Na první zdání vypadala neohroženě, na druhé jen jako obyčejná patnáctiletá holka, až na jednu maličkost, modré vlasy. Její čtrnáctiletá sestra se ovšem narodila s růžovími vlasy. Jmenuje se Nikol. Jenomže Nikola a Nikol zní natolik podobně, že by se to pletlo. Proto si Nikol nechává říkat přezdívkou Nikča. Veselá, ale také často zadumaná a velmi bystrá. Vyřeší kdejakou hádanku a sama je i skládá. Umí vymyslet plán na většinu situací, a že jich už společně zažily. Dostali se takto z mnoha průšvihů. Takových těch dětských průšvihů. Často rozpozná, když někdo lže. Nikča, ale také občas otravuje ostatní sestry se svou teorií, že možná nejsou skutečné sestry. Protože je divné, aby se jedna jmenovala Nikola a druhá Nikol. Proč tak podobně, to neměli rodiče víc fantazie? A proč má každá ze sester jinou barvu vlasů a ne stejnou?

Třetí sestra se totiž narodila se žlutými vlasy, ale ne takové ty světlé nebo blond, jaké většinou lidé mívají. Jasně žluté jako samo slunce. Úplně stejné jako podobizna svaté Cyril na kříži v kostele, která zemřela před tisíci lety v Konstantinopoli. Abyste tomu rozuměli, většina věřících na kontinentě patří do Cyrilianské církve. S jedním papežem v Římě a druhým v Konstantinopoli. Říká se tomu papežské schizma.

Žlutovlasá sestra se jmenuje Pavlína a všichni ji říkají přezdívkou Pája. A protože má Pája stejně žluté vlasy jako svatá Cyril, věří, že jsou příbuzné. Pája má někdy hlavu v oblacích a velkou fantazii. Věří, že dobro vždy zvítězí, tak jako v pohádkách. Dokáže také přesvědčovat druhé. A protože chtěla zjistit, nakolik se podobá svaté Cyril, toužila se naučit latinsky. Neboť kniha knih je psána latinsky.

Přesvědčila pana Tobiáše, faráře z Neratic, aby ji učil. Nabídla se, že zazpívá Patter noster, a aniž čekala na svolení, hned se do toho dala. Snažil se Páju odbýt s tím, že latina se nezpívá, ale když viděl její žluté vlasy, které většinou před druhými skrývala, nedokázal odmítnout. Rukou, která se trochu chvěla, pohladil farář Páju po žlutých vlasech a zamumlal pochvalu. Zvedla k němu své hluboké, temné oči. "Umím celou Cyriliánskou mši," oznámila. Latinu zpočátku šmodrchala, zato múzicky a tanečně excelovala stejně jako Nikča. Podobné nadání jeví také Nikky, ovšem stále více a více času se věnuje tréninku šermu. Protože nevěří na zázraky a raději důvěřuje šermířskému umění.

Pája se učila rychle. Netrvalo dlouho a svou vysoce motivovanou žákyni pan Tobiáš nejen zbožňoval, ale i ctil. Skláněl se před její inteligencí, se kterou dokázala využít své fantazie, jež dokázala ovládat ostatní. Uvěřil ji například, že hvězdy jsou dírky do nebe, kterými Bůh naznačuje světu, jaký jas ho obklopuje. Kdyby se černota noci protrhla, a k tomu podle Pavlíny proroctví vzhledem k lidským hříchům brzy dojde, všichni by oslepli. Přesvědčil se, že vize žlutovlasé dívky zastrašují uličníky víc než líčení pekelných hrůz.