43. (O)Kouzlení u jezera

„Hele, už je dost pozdě,“ prohlásila jsem na základě pocitu, že je načase udělat v našem sdílení a sbližování pauzu. „Je toho ještě fakt hodně, o čem můžeme debatovat, filozofovat, sdílet zážitky. Co takhle pokračovat zítra o něco svěžejší?“
Nick koukl na hodinky. „Máš pravdu, holky budou odpočaté, plné elánu a já jim nebudu ani stačit! Vyrážíme prozkoumat okolí. Ale večer bych se s tebou zase rád sešel. A Hope s Angel určitě taky. Tak jestli budeš mít čas a chuť…“
„Rozhodně,“ kývla jsem nadšeně. „Budu se těšit. A díky za krásný, zajímavý večer s vámi všemi.“
„Já taky díky – za holky i za sebe. Byl to úžasný večer nabytý fascinujícími informacemi a odhaleními. Dobrou noc, Gabi.“
„Dobrou noc, Nicku.“
Došla jsem do své chaty, trochu tentokrát odbyla večerní hygienu a zaplula do postele. Cítila jsem, že něco z toho našeho společného večera ve mně ještě čeká na „docvaknutí". Tak jsem ležela a koukala do tmy.
Po chvíli mi v hlavě zazněla nejpalčivější otázka z tohoto setkání: 'Proč mě stále nepoznal?'
Odpověď mi naběhla překvapivě rychle a jasně jako obvykle. Moje vyšší Já se vždycky vyloženě nemohlo dočkat, až se konečně zeptám…
'Nemůže postoupit do dalšího vztahu, natož vztahu dvojplamenů, když stále ještě setrvává v jiném svazku a nemá ho dořešený.'
To dávalo, sakra, smysl.
K tomu se mi navíc automaticky osvětlila další věc: Naše napojení sílilo, jenže… Já byla skoro pořád v páté dimenzi, zatímco on málokdy. V noci, když spal, měla jeho duše volné pole působnosti, pracovala na našem souznění a připravovala ho na setkání se mnou i na fyzické úrovni. Ta povědomá esence v mých snech byl tedy on. Zřejmě si ty sny ani nepamatoval, jen v něm po nich zůstávaly jemné, hřejivé, láskyplné nuance…
'Takže trpělivost a vydržet!' povzbuzovala jsem se posílena těmito odhaleními. Jak sladké usínání bez dalších velkých otazníků…

Ráno jsem si oblékla plavky, přes ně natáhla volné šaty, do malé taštičky přes rameno nacpala notýsek, propisku a mobil a vyrazila ven. Za místo mého rozjímání jsem toho dne zvolila jezero.
Usadila jsem se na travnatém plácku u jezera a chvíli si prohlížela okolí, všímajíc si všech těch kouzelných, nenápadných detailů. Na první pohled klidné místo před očima mé duše nápadně ožilo. Vnímala jsem všemi smysly to jemné hemžení, poletování, jiskření, vlnění - soulad i třaskání různorodých energií.
V této rozevláté náladě jsem se následně svlékla do plavek, pohodlně se položila do trávy a nechala svou myslí plynout rozličné vzpomínky, myšlenky a nápady stejně volně jako oblaka na nebi nade mnou…
Z tohoto uvolněného stavu mě vyrušila až blížící se přítomnost někoho dalšího. Zaslechla jsem dva známé hlasy a hned nato se kousek vedle mě vynořily zpod kopce Hope a Angel s Nickem v patách.
„Jé, ahoj, Gabi!“ vyhrkla jako první Angel se svou přirozenou bezprostředností.
„Nazdárek,“ přidala se Hope, když jsem se k nim otočila. Nick na mě taky rozesmátě kývl s milým pozdravem: „Krásné dopoledne, Gabi!“
„Ahoj, tak jste vyrazili dle plánu na průzkum? A Angel, jak vidím, fotí ostošest,“ všimla jsem si, jak nadšeně zachycuje nádherné scenérie okolí foťákem mobilu.
„No jo, to je naše zapálená umělecká fotografka!“ potvrdil za ni Nick.
„Můžu si tě taky vyfotit?“ zeptala se najednou Angel.
„Já myslela, že fotíš jen přírodu,“ podotkla Hope.
„Však lidi jsou taky příroda,“ odzbrojila ji svou odpovědí mladší sestra.
„To je fakt,“ uznala okamžitě.
„Tak já si teda zkusím náročnou roli modelky,“ souhlasila jsem naoko důležitě. Pak jsem se vleže opřela o lokty, pokrčila jednu nohu, svůdně zaklonila hlavu a nechala své dlouhé, blonďaté, rozpuštěné vlasy splývat rozevlátě dolů do trávy.
„Paráda! Jako pravá mořská panna!“ vydechla okouzleně Angel a bleskurychle si mě nafotila rovnou z několika stran.
„Spíš jezerní, když je u jezera!“ zachichotala se tomu Hope. „Ale jinak fakt moc cool!“
Nick postával v pozadí, ale jeho okouzlený pohled se nedal přehlédnout.
Angel s Hope spokojeně prohlížely nafocené snímky. Já na sebe mezitím začala trochu nervózně navlékat šaty, aby se Nick zavčas probral z toho svého okouzlení. Holky byly, naštěstí, příliš zaneprázdněné svým počínáním a táty si nevšímaly.
Angel schovala mobil do kapsy. Už ji zase zaujalo něco jiného. „Hele, tati, předveď nám ty skákací kamínky do vody, prosím!“
Nick se konečně zapojil. „Myslíš házet žabky?!“ zasmál se a rozhlížel se kolem. „Na to ale musíme vybrat ty správné kamínky…“
Pár jich posbíral a začal je házet po hladině jezera. Šlo mu to perfektně.
„Super!“ fandily jsme mu s holkami.
„Naučíš mě to taky, prosím?“ zakňourala po chvilce prosebně Angel.
Nick se jí snažil trpělivě vysvětlit a ukázat, jak na to. Ale její kamínky vždycky hned žbluňkly ke dnu.
„Asi ze mě nebude mistr v házení žabek jako jsi ty, táto,“ uznala smutně po chvíli snažení.
„Ty jsi zase skvělá fotografka!“ podpořila ji milými slovy Hope.
„Přesně tak!“ souhlasil Nick s dojetím v hlase a vděčně se na Hope usmál.
„To je fakt! Díky, sestřičko,“ mrkla na ni Angel. „Tak půjdeme dál, abych mohla pokračovat ve svém nadání?!“
„Jasně,“ souhlasili ostatní.
Nick se ale ještě trochu váhavě otočil na mě s lákavou nabídkou: „Přijmeš pozvání dnes večer k nám na večeři, Gabi?“
„Ráda, díky,“ kývla jsem jednoduše.
„Mohl bys udělat ten tvůj výborný těstovinový salát!“ navrhla Hope.
„Skvělý nápad! Třeba v šest?“
„Dobře, přijdu, děkuju. A užijte si další toulání a focení,“ rozloučila jsem se s nimi rovnou.
„Díky, večer se těšíme! Tobě ať se daří vstřebávání vitamínu d a inspirace,“ zavtipkoval trefně.
Holky na mě ještě zamávaly a vyrazily spolu s ním k lesu.