36. Vše je dobré

Následující dny jsme se Šimonem prožívali tak, jako bychom měli v nejbližší době zemřít… Ta potřeba ukrást poslední chvíle společného štěstí a euforie nás hnala k těm nejúžasnějším zážitkům našeho vztahu. Plnili jsme si cokoli, co jsme si na očích viděli. Romantické výlety, hýčkání všech smyslů, milování na hranici snesitelné slasti, vášně, něhy…
Zároveň jsme si oba uvědomovali, že je třeba se připravit na ten moment, kdy náš partnerský vztah budeme muset převést na jinou úroveň. Na úroveň láskyplného přátelství.
Ve chvílích tělesného vyčerpání po nekonečně dlouhém, divokém a láskyplném milování jsme se byli schopni ponořit do nejhlubší meditace. A tehdy nám přicházely vize a odpovědi, co a jak dál…
„Těžko se to vyslovuje, nahlas to zní hrozně divně, ale…“ začal jednou po takovéhle chvíli napojení nejistě Šimon, „…začínám nabývat jistoty, že díky tomu, že tě nechám jít, sám si tak otevřu cestu k ženě, která je můj vlastní dvojplamen…“
Něžně jsem mu položila dlaň na břicho, přímo na solar, abych podpořila jistotu tohoto jeho uvědomění. „Ano, miláčku, dali jsme jeden druhému neskonale krásné chvíle, momenty uvědomění, síly k vyléčení svých traumat a zranění, lásky a podpory… A to, co bude dál, není trest. Je to odměna, jejíž cenu brzy dokážeme naplno pochopit a zažít.“
Všechny zbytky našich pocitů vášně a okouzlení z nás vyprýštily do poslední kapky a mezi námi zavládla atmosféra smíření a lásky, která již byla povznesená na jinou, vyšší úroveň. Nadosobní, bezpodmínečné lásky, bez jakýchkoliv dalších nároků a očekávání od toho druhého.

Toho večera jsem odlétala do Ameriky s čistým štítem, vědomím, že o nikoho a nic nepřicházím. Beze strachu, že se může něco nepovést, nedopadnout dobře. Ve svém současném nastavení jsem již věděla, že nic takového není možné. Vše, co se nám děje, potřebujeme zažít a je pro nás nějakým způsobem dobré…