67. Na zahradě vzpomínek

Druhý den jsme poctili svou návštěvou taky taťku. I on mi Keitha ´schválil´.
“Vypadá na fajn chlapa, co to má v hlavě srovnaný. A taky o tobě básní jako o samotným andělovi. Pokud mu to vydrží, máš v něm hotovej poklad,” vyjmenovával mi Keithovy kvality. “No, a ty vypadáš prostě dokonale spokojeně. Co víc si přát? Snad jen to, abych mu tě mohl co nejdřív předat u oltáře, a pak se těšit, že ze mě uděláš čupr dědu.”
“Tak to máme společné přání,” ozval se za námi Keith, který tátova poslední slova zaslechl a pochopil a hned se jich chytil.
Připitoměle jsem se na něho zaculila. “Neplánuju, nespěchám.”
Chlapi jen pokrčili rameny. Evidentně si mysleli své. A mně bylo vážně úplně jedno, co.

Prošli jsme se po zahradě a s Míšou představily klukům naše nejlepší kamarády z dětství – stromy, odhalily jejich jména a přednosti. A taťka přidal jednu moc milou historku. Věrně jsem ji klukům přetlumočila a dodala vlastní postřehy. Ty zase překládala Míša taťkovi, aby o nic nepřišel.
“Bylo mi asi deset a všechny stromy tady na zahradě jsme už měly s Míšou zmáknutý. Chodívaly jsme si hrát támhle naproti přes silnici. A já jednou dostala supr nápad, že tam zdolám jeden z těch ještě nepokořených stromů. Byl to támhleten.”
Keith se Sashou trochu nevěřícně zírali na ten strom. Taťka jen kroutil hlavou a poznamenal, že z toho měl málem smrt, když mě tam uviděl šplhat.
“Vylezla jsem až nad ty dráty. Najednou se dole objevil taťka a začal na mě ječet, ať jdu okamžitě dolů. Připadal mi legrační, jak tam tak bezradně pobíhal sem a tam. Když jsem slezla dolů, byl tak šťastný, že jsem nespadla, že se na mě už ani nedokázal zlobit. Došlo mi, jak moc se o mě musel bát a víckrát už takovou sebevražednou misi nepodnikla.”
“Páni, to jsem netušil, že jsi taková Tarzanka!” rozesmál se spontánně Sasha. “Myslíš, že bys ještě dneska dokázala na nějaký ten strom vylézt? Myslím na nějaký tady na zahradě. Tamten už bych fakt nechal napokoji.”
“To si snad děláš srandu!” obořil se na něho Keith, až jsme všichni zkoprněli. “Nabádat ji k takovým pitomostem...”
“A co je na tom tak špatnýho? Občas je přece potřeba udělat něco bláznivýho,” přidala se na Sashovu stranu Míša. Pak se obrátila na mě. “Ségra, já si beru Veverku!”
Po těchto slovech se rozběhla ke stromu tohoto jména a vyskočila na něj.
Samozřejmě, že jsem se nenechala dvakrát pobízet.
'Ať si kdo chce, co chce říká...' pomyslela jsem si a v mžiku stála u vedlejšího stromu.
“Jdu hned vedle na Bručouna!” zavolala jsem na ni, vyhoupla se na jeho nejnižší větev a mrštně jako ta veverka vyrazila k jeho vrcholu.
“Holky bláznivý,” rozchechtal se dole taťka, když jsme na ně s Míšou mávaly z vršků stromů. Sasha se k němu upřímně přidal.
“A slezete dolů samy nebo vás máme jít sundat?” optal se po chvíli Keith a snažil se, aby to znělo upřímně vtipně.
“My jdeme radši dolů dobrovolně, než vás napadne nás třeba sestřelit nebo se dokonce pokusit vylézt sem pro nás a v nejlepším případě si po cestě natrhnout kalhoty,” prohlásila jsem smířlivě a začala opatrně slézat.
“Tak já teda budu taky hodná,” přidala se Míša a za chvíli už jsme obě seděly na spodních větvích. A z nich pak elegantně seskočily dolů.
Přistoupila jsem ke Keithovi a řekla: “Tak, miláčku, jak vidíš, nejsem žádná padavka!”
“Ó, promiň, že jsem o tobě zapochyboval,” smál se už opravdu upřímně. “Ale napadá mě, že když jsi v takové dobré kondičce, tak bys s námi mohla zkoušet choreografii na koncerty!”
To mě dostal. “No, tak moc si zase nefandím. Znám meze svých schopností,” upozornila jsem ho férově.
“Nerada to říkám, ale je fakt, že když jsme párkrát ještě i s Rikou zkoušely nacvičit nějakou sestavu k písničce, tak jsme z Niky byly docela dost zoufalý. Né, že by byla pohybově levá, ale nebyla schopná si zapamatovat postup a sladit se,” ozvala se na mou ´obhajobu´ Míša.
Smířeně jsem pokrčila rameny a zatvářila se jako nevinný andílek. “To víš, každý máme svý slabý stránky.”
“Myslím, že tuhle dokážu naprosto klidně tolerovat,” ujistil mě Keith. “Když není nic horšího...”
Jen jsme se rozesmáli a každý jsme si myslel své...
'Ono toho bude víc, co se ti na mně nezamlouvá, miláčku. Jen si to přiznat...' pomyslela jsem si.

U taťky jsme strávili zase jeden celý nádherný den. Zavzpomínali jsme na dětství, na babičku a na dědu, kteří k tomuhle domu v našich vzpomínkách neodmyslitelně patřili a taky nám taťka musel slíbit, že jak to bude trochu možné, přijede se zase on podívat za námi do Irska.
“No, to víte, že rád přijedu. Třeba to bude dřív než na vaši svatbu,” rýpnul si zase.
“Ty si nedáš pokoj,” kroutila jsem nevěřícně hlavou.
“No jo, když já se tak těším... A navíc vidím, jak se na to Keith taky jen třese!” provokoval dál.
“To je to na mně tak vidět?” nadhodil vtipně jmenovaný.
Naoko naštvaně jsem do něho žďuchla. “Vy jste se proti mně spikli! To není fér!”
“Naštěstí do toho máš ještě co mluvit ty,” přisadil si Sasha a Míša dostala záchvat smíchu.
“A už toho popichování necháme, jo?” vložila jsem se do toho smířlivě. Keithův výraz začínal připomínat rozzuřeného býka, co má pifku na právě přítomného Sashu. A po cestě by sejmul nejspíš rád i Míšu. “Je dost dusno i tak. Vypadá to na pěknou letní bouřku. A ty já prostě miluju...”
Všichni jsme se sehraně podívali na černá mračna na obloze, která se pomalu blížila nad naše hlavy.
“Fakt to vypadá na pořádný běsnění živlů,” uznal taťka s obavami v hlase. Jako na souhlas se na obzoru nádherně zablýskalo a pár vteřin nato děsná rána hromu.
“Troubím na ústup!” zaječela Míša. “Já bouřku zase ani trochu nemusím!” A zdrhala do domu.
“Kdo uteče, vyhraje,” komentovala jsem to a následovala ostatní dovnitř. “V tomhle případě hlavně nezmokne.”
“A taky nebude dělat dobrovolně hromosvod,” dodal za mnou Sasha. “Na bouřkách je stejně nejlepší, jak pročistí tu dusnou atmosféru. A že je to fakt potřeba!”
Naoko vyčítavě jsem se na něho otočila: “Ty si koleduješ, kámo.”
Jen na mě provokativně zamrkal.