51. Jeden takový životní kotrmelec

V noci jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, proč... Proč jsem to cítila?
'Nebyla to “obyčejná” předtucha,' přemítala jsem zírajíc do tmy. 'Předtucha znamená, že něco tušíme, že se stane nebo děje... A nebyla to ani žádná empatie, to je spíš o tom, že se nacítíme do někoho tak trochu vědomě, prostě s ním jsme nebo na něho myslíme... Třeba jako jsem při minulém setkání cítila, jak se o mě Keith bojí a jak jsem pro něj strašně důležitá. To byla empatie, vcítění do něho. Ale já na Sashu v tu chvíli vůbec nemyslela! Bylo to... jakobych cítila jeho pocity v ten moment, byla svým způsobem přímo v jeho kůži!'
Nešlo mi to do hlavy.
Ano, už několikrát se mi stalo, že jsem prostě “věděla”, že se někomu něco stalo, ale tohle bylo úplně jakobych to prožila přímo já sama! Ten stupňující se pocit hrůzy...
Nechápala jsem. A možná právě proto mě to tak děsilo. Anebo mě víc děsil ten důvod? Neznala jsem ho, ale tušila jsem, že... je svým způsobem důležitý, fatální!
“Spíš?” ozvala se na druhé straně místnosti Rika.
“Ne-e,” skoro jsem zabručela, jak jsem ještě pořád dumala.
“Nechceš si promluvit?” zeptala se opatrně.
“Ani ne, díky, Riky,” odpověděla jsem zase normálním hlasem. “Už to vzdávám. Prostě se to stalo a důvod se snad časem ukáže sám. Tak dobrou noc, kámoško.”
“Dobře, dobrou noc,” zašeptala a záhy nato jsem kupodivu skutečně usnula.

Další den odpoledne už mi začínalo to lyžování opravdu ´lézt krkem´. Ostatní však vypadali stále nadšeně, tak jsem jim to nechtěla kazit a spíš tak nějak automaticky jezdila nahoru a dolů...
No, a pak se mi to ´konečně´ povedlo.
“Tak jeď zase první,” vyzvala jsem Keitha. “Znervózňuje mě, když mě někdo sleduje, jak svým osobitým stylem smykuju dolů.”
Keith se od srdce zasmál a vyrazil.
Dala jsem mu náskok, radši větší než menší, a taky se vydala na cestu dolů. Ještě jsem si při jízdě v duchu říkala, jak už to prostě dělám automaticky a že mi to nepřipadá nijak zajímavé, když vtom se mi jaksi ´sekla´ noha a já udělala docela pěkné salto, hodné lyžařského akrobata. I když nejspíš začátečníka. Dopadla jsem na zem a na pár vteřin zůstala vykuleně ležet. Pak jsem zase popadla dech a začala si uvědomovat vlastní tělo rozpláclé na sněhu.
'Myslím, že žiju,' prohodila jsem sama k sobě v duchu a pokoušela se opatrně zvedat nejprve alespoň na lokty. Trochu se mi motala hlava. Zašklebila jsem se a na okamžik zavřela oči.
Najednou vedle mě něco zasvištělo a kdosi se mě vyděšeně zeptal: “Seš v pořádku?”
'Sasha! Tak to mi ještě chybělo...'
“Ségra, co blbneš?” objevila se vedle něho po dalším zasvištění Míša.
“Zkouším akrobatický lyžování. Už mě nebavilo jen se tak klouzat z kopečka,” zachechtala jsem se jako praštěná.
“Asi to nebude nic vážnýho – o humor nepřišla,” poznamenala směrem k Sashovi, který si mě pořád vyděšeně prohlížel.
“Co je? Asi už jsem vypadala líp, ale takovej přemet člověka prostě musí trochu pocuchat, teda rozcuchat,” pokračovala jsem v tom svém blábolení a sáhla si mimoděk na hlavu. “Hvězdičky ani andělíčky ale nevidím. Teda kromě vás dvou, chacha.”
“Už mlč, prosím tě!” okřikla mě Míša. “Kdybych tě neznala, myslela bych si, že mluvíš z cesty kvůli tomu držkopádu!”
“Třeba má otřes mozku...” ozval se konečně Sasha a pořád si mě tak zvláštně prohlížel. “Bolí tě něco? Možná bychom měli zavolat záchranku, můžeš mít něco zlomeného...”
“Zapomeň!” protestovala jsem rázně. “Nebudu tady hrát žádný divadýlko! Nic mi není...”
Pokusila jsem se za Sashovy pomoci vstát. Hlava mě pořád ještě trochu drnčela, ale ´něco´ mi říkalo, že nemám žádné vážné zranění. A na svou intuici jsem se už fakt mohla naprosto spolehnout.
“Jo, budu v pohodě, jen mě trochu bolí hlava a noha. Ale bude to jen pohmožděný. Tak jdeme.”
Dole už mě vyhlížel Keith. Ano, byl vyděšený, co se mi stalo, ale nedokázal skrýt nevrlost, že mě dovedl Sasha, i když s Míšou po boku.
“Co se, sakra, stalo?” vyjel na nás a po našem stručném vysvětlení ve stejném duchu pokračoval: “Proč jste mi nezavolali, abych vám přišel pomoct? A co když má nějaké vnitřní zranění...? Neměli jste s ní vůbec hýbat!”
“Uklidni se, Keithe, já jsem prostě nechtěla! Vím, že mi nic není!” odpověděla jsem důrazně.
“Vezmu tě do nemocnice, aby tě prohlídli...” řekl nekompromisně. “Ať máme jistotu.”
“To je rozumný, Niko, dej si říct. Možná si seš jistá, ale tak aspoň kvůli nám bys to mohla udělat. Pojedu s tebou, jestli chceš,” přemlouvala mě diplomaticky Míša.
“Dobře,” ustoupila jsem.
Keith mi pomohl do auta. Na poslední chvíli jsem otevřela okénko a řekla: “Moc děkuju za pomoc, Sasho!”
Lehce se usmál a pohodil rameny: “Rádo se stalo.”
Zůstal tam stát, když jsme odjížděli a vypadal hodně zamyšleně...