34. Obyčejné i výjimečné... duše věčné

„A budete to psát v mateřštině nebo ´in ingliš´?“ překvapila nás Míša svým pohotovým dotazem, když jsme jí a Zoře sdělily nové skutečnosti týkající se naších ´vstupenek´ na šou Destiňáků.
„Ty se mě snad zdáš!“ zavyla jsem zdrceně.
„Sakryš, todle nás zatím fakt nenapadlo řešit,“ přiznala neochotně taky Rika.
„Ha, tak to je jeden z těch dobrých důvodů, proč jste mě přijaly do toho vašího pofidérního spolku!“ objasnila nám Míša svou důležitost osvícenecky.
„Mě z tebe stejně jednou budou muset křísit, ségra!“ varovala jsem ji s pěnícím postojem.
„Moc tady nebublej, horská bystřino, stejně ti to je na dvě věci a nechtěj vědět, jaký to sou,“ uzemnila mě opět drahá sourozenkyně a já se v tu chvíli rozhodovala, jestli vyletět z kůže hned nebo až za moment.
„Takže to zmáknete v obojím a je to vyřešený. Prostě vám to nedá. Konec debaty,“ vložila se do toho nečekaně jasně Zora.
„Nemáte vy dvě náhodou něco společnýho? Třeba něco jako tajnej příbuzeneckej vztah?“ vznesla jsem vyloženě řečnickou otázku, protože odpověď mi byla naprosto jasná.

Během čtrnácti dnů jsme měly v ruce onen časopis a pravidla soutěže černé na bílém.
„Páni, fakt to sedí!“ vykulila oči Rika s nefalšovaným údivem.
„No, to mě podrž! Naprosto přesný!“ přidala se Zora.
„Teda né, že bych o tobě pochybovala...“ dodaly pak unisono.
„Klid, holky, já to nehodlám brát nijak osobně,“ ujistila jsem je s mávnutím ruky. „Popravdě, taky mě to krapet šokovalo, co vám budu namlouvat. Pochybnosti byly a budou.“
„Učíš se brát věci sportovně, to ti chválím,“ poplácala mě po ramenou Míša.
„Je pěkný vidět, jak je na mě moje bývalá dcera pyšná,“ rýpla jsem si.
„Nebuď ironická, matko,“ vrátila mi to obratem.
„Nechcete náhodou rovnou naplánovat svoje příbuzenské vztahy v budoucím životě, když už se to tady tak řeší?“ nadhodila provokativně Rika.
„To by nedopadlo dobře, věřte mi,“ usadila nás smířlivě Zora. „Buďme radši tady a teď, je to přece jenom méně zavádějící...“
„Já vám stejně nevím, proč se skoro každá naše debata zvrtne v jakýsi trapný teoretizování o ´cosiničem´,“ zamyslela jsem se v podstatě upřímně.
„Sranda musí bejt, jinak bysme se mohly z toho všeho zbláznit okamžitě a né až postupem času,“ okomentovala to trefně Míša a my jen smířeně kývaly na souhlas. A hlavně to už dál nepitvaly. Bylo nám to každý až nebezpečně jasný.

„První část úkolu splněna! A možná taky teda jediná, si ještě rozmyslím,“ vybalila to na nás hned druhý den Rika. A nám došlo, že má tu básničku – v češtině.
„Včil se ukaž, poeto!“ vyzvala ji Míša.
„Tý, na přednes nejsem stavěná. Zarecituj to, plís,“ mrkla na ni Rika rozpačitě a prosebně zároveň.
„Tak teda protekčně to pro tebe udělám,“ nasadila Míša důležitý ´look´ a vzala si od ní papír s krátkým textem. Zato však hlubokým.
„Tak tedy – ehm...“ odkašlala si ještě, a pak už ´jela´...
„Tak to jsem já –
- dokonalý tak, jak každý další
v danou chvíli svého života.
Nezakryji duši svoji falší
jenom proto, že mi hlavu zamotá
bohatství a sláva.
Bůh ví, že se to stává.
Svůj talent, ten boží dar,
rozdávám bez rozdílu,
kéž lidstvo osloví,
dodá lásku a sílu.
Ano, to jsem já -
- genius i blázen,
letíc směle ke hvězdám
či padajíc na zem.
Jsem tak obyčejný,
a přece výjimečný.
Jsem pomíjivé tělo,
zato duší věčný.“
Nastalo ticho. Nevím, jak se tvářily holky, protože jsem měla hlavu skloněnou k zemi. Aby neviděly moje dojetí.
„Nebreč, to bude dobrý,“ rýpla do mě hned Míša a pojala to, samozřejmě, odlehčeně.
„Já mám taky slzy v očích, Niky, nic si z toho nedělej,“ ozvala se Zora. „A chtěla bych vidět Riku, když to včera tvořila, a pak si to po sobě přečetla.“
„Přiznávám bez mučení, že těch slziček ukáplo opravdu hojně,“ šla s pravdou ven autorka básně.
„Riky, je to vážně úžasný! Jsem na tebe tak pyšná! A Brian taky bude, protože právě tohle a ještě časem mnohem víc od tebe chce slyšet,“ zmohla jsem se konečně na slovo.
„Já vím, Niky, a díky...“ pípla Rika.
„Jó, holka, je to fakt síla. Má to hloubku, jsou to slova tvé duše,“ přidala se Míša.
„Úžasné,“ hlesla Zora. „Tak mě tak napadá, jak je až s podivem, že se občas snad i dá vyjádřit něco na první dojem nevyjádřitelné...“
„Teď jsi to vystihla! Dokonale!“ nahodila jsem ještě víc upřímně dojatý pohled.
„Tak dost o mě, kolegyně drahé, než se začnu červenat,“ zastavila nás konečně Rika. „Díky za chválu a... mám z toho vážně dobrý pocit, protože jsem to napsala tak, jak jsem to opravdu cítila a prostě... cítím, že jsem to vystihla a vyjádřila tak, jak jsem chtěla. Toť vše.“
„A teď ty, ségruška,“ otočila se na mě Míša s nepochybujícím očekáváním.
„Ja... jak si můžeš být tak jistá, že už ji mám taky napsanou?“ divila jsem se upřímně, až dotčeně.
„Tě už asi dost dobře znám, co naděláš,“ zaculila se na mě a k tomu ještě provokativně zamrkala.
„Neštvi mě, Mišane, takhle mě mít přečtenou! Že se nestydíš!“ houkla jsem na ni zvýšeným hlasem, ale přitom mi už cukalo smíchy v koutcích úst.
„Ještě jsem tě nedočetla, neboj,“ ujistila mě. „A teď zrovna jdu zapoetit tvou soutěžní básničku.“
Odevzdaně jsem vytáhla z kapsy papír a podala jí ho.
Míša se hned dala do přednesu:
„Pouze ten, kdo láskou hoří,
duchaplná díla tvoří.
Ten, kdo ve svém životě
rozhlíží se po světě
očima lásky bez růžových brýlí.
Prožívá jedinečně každičkou chvíli.
Má vše a nic,
snad proto je spokojen.
Vždyť vědomě tvoří
a žije svůj vlastní sen.
Pouze ten, kdo láskou plane,
největším tvůrcem se navěky stane...“
Opět jsme byly dojaté. A hrdé. A taky přesvědčené, že kluci z těch básniček budou ´paf´. Stejně jako my.