Vytržený list

Tmu už pomalu prolínalo vycházející slunce. Svými paprsky pozvolna zaplavovalo údolí nad kterým jsem tiše bděla. V rukou jsem držela zápisník a čekala jsem na trochu více světla, abych mu mohla svěřit všechny ty pichlavé myšlenky, které mi dnes nedali spát.
V zápisníku jsem měla všechna svá tajemství. Všechny pocity, myšlenky, básně i obrázky. Letmé rychlé náčrty věcí, které ve mně vyvolali nějaký cit.

Slunce stoupalo na obloze a budilo okolní svět.
Když jsem sem v noci stoupala, neměla jsem ani ponětí, jak velká krása mi bude odměnou.


Zápisníku jsem odevzdala i poslední ze svých bodavých myšlenek a potom jsem z krosny vytáhla obyčejnou tužku. Rychlým náčrtem jsem nastínila dech beroucí výhled, který se přede mnou rozprostíral. Do pravého koutku jsem pak malým písmem dopsala pár slov. „A právě v takových chvílích si konečně uvědomuji, že život umí být i nádherný.“

Zvedla jsem oči a chvilku si užívala krásu budící se přírody. otočila list a dopsala pár myšlenek, které mi ještě přišly na mysl a potom jsem zápisník odložila na skalnatý výběžek, který byl hled vedle toho, na kterém jsem seděla.
Pero i tužku jsem si uklidila zpátky do krosny a vrátila se k dech beroucímu výhledu.
Zavřela jsem oči a jemně oddechovala.
Nechala jsem začínající teplo, aby mnou prostupovalo a vdechovala jsem čerstvý horský vzduch. Plnil mi plíce a s výdechem pak odnášel vše, co mě v předešlých dnech tížilo.

Z hlubokého zasnění mě vytrhl zvuk zakopnutí a následného pádu. S leknutím jsem se otočila a jen pár kroků od místa, kde jsem seděla jsem zahlédla mladého muže. Se smíchem a levou rukou zvednutou na znamení omluvy, se opatrně zvedal z kolen. „Omlouvám se.“ Ještě stále se smál. Rychle se postavil, prohnul se v zádech a pak si lehce oprášil kolena. „Nechtěl jsem vás vyrušit a tak jsem potichu a opatrně našlapovat. Když jsem se ale podíval na vás, abych se ujistil, že vás moje přítomnost nevytrhla ze zamyšlení, zakopl jsem a ještě vás vyděsil.“ Dodal a znovu se zasmál svému škobrtnutí. „Jsem holt nešikovný.“
Prsty pravé ruky si přejel po plných rtech a pak si rukou prohrábnul tmavě hnědé vlasy, které mu při pádu spadaly do obličeje. Pár volných pramínků se mu však i nadále opíralo o husté dlouhé řasy.

Kdyby na sobě neměl sportovní černé legíny překryté volnými kraťasy, větrovou bundu, pohorky a na zádech malý batoh, zřejmě bych ho podezřívala z toho, že mě potajmu špehoval a chystal se mě přepadnout nebo zabít.
Vzhledem k jeho vybavenosti a upřímnému zasmání se sám sobě, jsem však usoudila, že je to pouze náhodný pocestný, který si užívá ranní túru za účelem sledování východu slunce.
Ostatně stejně, jako já.

I když jsem uznala, že mi mladík nejspíš nepřináší žádná nebezpečí, neměla jsem momentálně chuť se s někým dělit o svůj prostor.
Zvedla jsem se a zabalila si zbytek věcí do krosny. „To je v pořádku. Já už jsem stejně na odchodu.“ Odpověděla jsem a věnovala mu letmý úsměv. Nasadila jsem si krosnu na záda a ještě naposledy pohlédla na budícímu se údolí, které se klenulo pod mýma nohama. Pak jsem se otočila a vyrazila na cestu zpátky dolů. Když jsem procházela kolem něho, ještě jsem se naposledy lehce usmála a pak už jsem se soustředila na nerovný terén, který mě čekal.

„Počkejte. Slečno!“ Zavolal za mnou, ale nepřinutil mě se zpomalit ani se ohlédnout. „Něco jste tu nechala.“ Dodal naléhavě.
„Kruci.“ Špitla jsem spíš sama pro sebe a otočila jsem se zpátky jeho směrem. Uviděla jsem, jak se sklání pro můj zápisník.
Jak ho prudce zvednul, aby mi ho mohl co nejrychleji vrátit, jeden z volně ložených listů se uvolnil a vypadl ven. Vítr ho pomalu unášel blíž a blíž okraji srázu.
Mladík neváhal a vyběhl za ním. Doběhl ho, chytil ho a položil na vrchní stranu zápisníku. „Tady.“ Palcem ho pevně přidržel na horní straně zápisníku a pozvednutím ruky směrem ke mně mi naznačil, že to je ta věc, kterou jsem zapomněla.
Potom mu sklouznul pohled na popsaný list.

ALE NE! Vykročila jsem k němu.
To jsou moje myšlenky. Jen moje a nikoho jiného. Nebyli psány pro oči jiných lidí. Jsou moje a navždy měli zůstat okolí skryty.
Rychle jsem k němu došla a měla jsem chuť mu zápisník i s listem vytrhnout z ruky. Nakonec jsem se rozhodla pro mírnější způsob a se strohým díky jsem prsty pravé ruky silně sevřela zápisník a potáhla jím lehce směrem k sobě, abych mu naznačila, že by mi měl mé věci vrátit.
Ještě chvíli mu oči tančili po popsaných řádcích listu a potom uvolnil sevření. Rychle jsem si zápisník přitáhla k hrudi a ochranitelsky ho objala oběma rukama.

Zvedl ke mně svůj pohled a naše oči se na moment střetnuli. Koukal na mě z pod hustých řas a v jeho zelenohnědých očích se značil smutek mísený s něhou.
„V básních se nevyznám.“ Pronesl opatrně, jako by mě nechtěl vylekat. „Ale zdají se mi dobré.“ Rukou pokynul k zápisníku, který jsem stále pevně svírala.

Můj pohled padl na stránku, kterou jsem si tiskla k srdci. Lehce jsem odtáhla ruce od hrudi a oči mi zabloudili na první řádky básně, která se vyjímala na vrchní straně listu.

Když ptám se hvězd jen tiše mlčí.
Když ptám se tebe nevnímáš.
Proč příběh náš tak hořce končí?
Proč oči své teď přivíráš?

Byla to báseň, kterou jsem napsala pár dní po smrti svojí sestry.
Vzpomínka na ten den a na okamžik, kdy jsem se rozhodla vypsat se ze svých zmatených burácejících pocitů, mi nahrnula slzy do očí.

„Ehm.“ Odkašlala jsem si a doufala jsem, že to zmírní knedlík, který mi rostl v krku. „Díky.“ I mě samotnou zaskočilo, jak mrzutě a chraplavě to znělo.

Když jsem tehdy popsala celý list, tak jsem ho v návalu frustrace a hněvu vytrhla a pohodila na zem. Pak jsem se oddala znovu uvolněným emocím a ubrečela jsem se ke spánku stejně tak, jako jsem to dělala od smrti své sestry.
Teprve po pár dnech, kdy jsem kolem vytržené stránky s nezájmem procházela, jsem se rozhodla ji zvednout a podívat se, co vše jsem jí toho dne svěřila.

Přesně si vzpomínám na slova, kvůli kterým jsem si tuhle stránku schovala.
„A pak možná, až si vezme i mě. Pak možná se znovu setkáme a budeme si vyprávět o tajemstvích života a smrti. Do té doby budu kráčet světem sama, jen s pouhou vzpomínkou na tebe.“

Ta slova jsem poprvé slyšela na pohřbu své babičky. Dědeček jimi zakončil svůj proslov a se slzami v očích poslal polibek do nebe.
Tak velmi mě zasáhly, že jsem si je zapsala hluboko do srdce a znovu mi pak vytanuli na mysl v den, kdy se k babičce přidala i moje sestra.


V očích mě pálily slzy a já doufala, že tam vytrží ještě alespoň tak dlouho, abych se stihla ztratit z jeho dohledu.
Už jsem se otáčela, když mě překvapila značná intimita nadcházející chvíle.
„Také jsem ztratil někoho, kdo pro mě byl velice důležitý.“ Zašeptal. Letmo jsem zahlédla, jak si prsty levé ruky sáhl k srdci. Obličej se mu stáhl bolestí. „Mrzí mě to.“ Dodal, poodešel a posadil se na místo, kde jsem před malou chvílí seděla já.

Nevím, co přesně mě přimělo zůstat, ale náhle se mě zmocnil pocit, že bych tady měla být.
Měla bych být právě tady a s ním.