Ve vichřici vlastních strachů
vlaju a plápolám
tak bezmocně
uvnitř mě
cosi volá a pláče
nespravedlnost světa
zbarvila nebe do tmavofialova
a duše obléká si pončo
barvy indiga
netoužím po moci
ale pomoci
jenže z pozice bezmoci
to lze jen stěží
z té bouře snad až sněží
hluboko v srdci
hledám holé větve stromů
co každé jaro zase a znovu
naleznou sílu
pučet a kvést
chci
živit se sluncem
vzduchem
a vodou
nepochybovat
bezpečně zakořenit
sama v sobě
s důvěrou odevzdat se
větru života
indigo ach jsi tak krásné
ale to pončo dnes asi radši
zvolím červené
vlaju a plápolám
tak bezmocně
uvnitř mě
cosi volá a pláče
nespravedlnost světa
zbarvila nebe do tmavofialova
a duše obléká si pončo
barvy indiga
netoužím po moci
ale pomoci
jenže z pozice bezmoci
to lze jen stěží
z té bouře snad až sněží
hluboko v srdci
hledám holé větve stromů
co každé jaro zase a znovu
naleznou sílu
pučet a kvést
chci
živit se sluncem
vzduchem
a vodou
nepochybovat
bezpečně zakořenit
sama v sobě
s důvěrou odevzdat se
větru života
indigo ach jsi tak krásné
ale to pončo dnes asi radši
zvolím červené
14.05.2021 22:33
Yasmin
Přeju, ať zakořeníš do těch správných míst, do lásky, která už (o sebe) nebude mít strach. Báseň je plná emocí a takové já mám moc ráda. :-)
07.05.2021 12:37
vanovaso: človiček: slavek: Díky moc za zastavení a milé komentáře. Jsem v té fázi zakořeňování se, tak to není tak špatné ;-)
05.05.2021 05:29
Hezky barvitě popsané pocity. A jak poznamenává vanovaso - snad zas bude líp...
04.05.2021 13:36
Život se zdá tak nějak konstantě nespravedlivý... :-) Ale zase přijde lepší čas. Snad.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.