Další dílek večrníčku a raníčku :)
přidáno 27.11.2020
hodnoceno 5
čteno 42(6)
posláno 0
Ve velké společenské místnosti vládne vedro a vydýchaný vzduch. Okolo dlouhého stolu hraje skupinka uniformovaných mužů mladší věkové kategorie jakousi prostě vypadající hru s kartami. Pár dalších ťuká nějaký text do nástěnných panelů v přední části čtvercové prostory. Někteří pojídají oběd z polystyrénových boxíků.
Velitel Zorba se mnou v zádech vstoupí dovnitř.
„Tak vám tady vedu novou posilu. Chovejte se k ní slušně, ať nemusím řešit nějaký stížnosti na vedení,“ ucedí na půl huby, shodí moji tašku na zem a opustí nás.
Sakra.
„Ahoj,“ přešlápnu nervózně z nohy na nohu. Tohle přesně nenávidím.
Všichni se naráz otočí. Rozhostí se překvapené ticho, které však vmžiku vybuchne v mumraj sexistického harašení a přisprostlých vtipů. Každý se chce předvést, upoutat pozornost. Otestovat, co jsem vlastně zač.
Jen jeden z nich se toho neúčastní. Sedí na druhé straně místnosti a soustředěně čistí hlaveň zbraně kulatým štětečkem. Věnuje této činnosti plnou pozornost a moji přítomnost vůbec nebere na vědomí. Veškerý okolní svět, jako kdyby pro něho neexistoval. Je holohlavý a poměrně štíhlý, takřka vyhublý. Na první pohled působí jako strohý typ bez smyslu pro humor, což ho činí starším, i když věkem mu nemůže být ještě ani třicet.
„Jsi na tahu,“ přistane před mnou náhle balíček karet. Jde o značně triviální hru BONGO, jejíž pravidla spočívají v poměrně jednoduchém systému. Kdo vytáhne nejnižší kartu, musí splnit úkol toho, co vytáhl nejvyšší.
Váhavě po něm sáhnu a sejmu jednu z vrchu. Škodolibě se tam na mě uculuje velká červená jednička.
Zamračím se a instinktivně si zkřížím ruce na hrudi. Couvnu. Ti prevíti to nejspíš narafičili.
„Dej pusu Plamínkovi,“ zazubí jeden z mládenců, škodolibě svírající v pravici devítku. Poté hodí hlavu k osaměle sedícímu kolegovi.
Zamrkám. Holohlavý muž se rozhodně netváří, že by měl o něco podobného zájem. Veškerý rozruch naprosto ignoruje. Když však zjistí, že se stal středem pozornosti, bez jediného slova si zabalí zbraň do kufříku a opustí místnost.
„Arogantní blbec,“ odplivne si mladík na podlahu. „Straní se nás, jako kdybychom byli prašivý. Co si jako o sobě myslí, kretén.“
Dost se mi uleví.

***

V následujících dnech podepisuju různé směrnice a nařízení, procházím lokálními školeními a vesměs se nedozvím nic, co by mi neřekli ve výcviku.
Čtvrtého dne mě pošlou s postarším okrskářem Rímou Kulehem dozorovat u stanového městečka Bellanů. Naším úkolem je procházet mezi jednotlivými stany a hlídat, aby nedocházelo k porušování veřejného pořádku. Úkol je to zřejmě veskrze neoblíbený, stejně jako onen okrskář.
Jde o staršího muže s věkem prorezavělými vlasy a tmavou vrásčitou pokožkou. Je zamlklý a působí zahořkle. Sotva mi pokyne na pozdrav a mlčky se vykolébá ze služebny. Jeho pohyb je pomalý, rozvážný. Šetří evidentně každý krok.
Pocítím napětí. Těšila jsem se na nějakou akci a tohle vypadá jako velmi dlouhý a nesmírně nudný den.
Vydá se směrem na západ a mě nezbývá než ho následovat. Je ticho, a tak si z dlouhé chvíle prohlížím část města, ve které jsem dosud nebyla. Budovy tady na jihu jsou nižší než v centru a méně okázalé. Fasáda některých působí oprýskaně, až zteřele. Domy jeden jako druhý tu tvoří šedivé sídliště. Tu a tam se prokmitne matka s kočárkem, nebo partička kouřících puberťáků vyhýbajících se školní docházce. Na malém zelenajícím se rybníčku plave několik vypelichaných kachen
„Jsou s Bellany často problémy?“ pokusím se o konverzaci.
Kuleh se ke mně pomalu otočí a zmateně zamrká, jako kdyby si mne povšiml, až teprve teď.
„Jak kdy. Většinou ne. Kdyby s nimi problémy byly, nedali by to na starost nám,“ pokrčí rameny.
„Proč je tedy musíme hlídat?“ nechápu.
„Prevence. Uniformy budí respekt. I když v našem případě…“ ušklíbne se. „Starej dědek a mladá holka působí spíš směšně. Ale oni si nic netroufnou. Jsou v hajzlu a moc dobře to vědí. Touží tady získat práci a začít znovu. Když budou zlobit, vrátí je tam, odkud přišli. Byli by sami proti sobě.“
„Získání práce je pro ně mnohdy daleko snazší, než pro nás,“ poznamenám hořce.
„Dřív se sem zase cpali smraďoši z okrajů. Získat v Orbenu džob nikdy nebyla žádná sranda,“ pokrčí rameny. Výložky má otrhané, odznak ošoupaný, téměř bez barvy a v očích naprosto znuděný výraz. Je poznat, že nic z toho, co se děje okolo, ho už nezajímá, nedotýká se ho to.
Raději zmlknu. Mezi mnou a rodilými Orbeny bude vždycky propast. Nedělají rozdíl mezi lidmi z okrajů a Bellany. Všichni pro ně jsou přivandrovalci, co jim berou práci a mohou znamenat problémy.
Procházíme skrz parkoviště ohromného obchodního centra, ze kterého vyjíždějí zákazníci s vozíky.
Zastavím a zamračím se.
Poměrně mladá, dobře oblečená žena, jež právě nakládá igelitky do malého nově vypadajícího vozidla, má na sobě bílou halenku s modrou obrubou, jaké se vyráběly u nás v továrně. V podpaží se jí dělají tmavá kola, čelo má zpocené a nad očima se jí klikatí vráska od stresu. Okolo ní se motají dva malí kluci, kteří v rukách třímají plastové hračky. Žena zavadí jednou z tašek o výčnělek zavírání vozu, igelit se protrhne a nákup se vyvalí ven. Po asfaltu se rozběhnou pomeranče, jablka, manga a kivi.
Na chvilku se střetneme pohledem. Ušklíbnu se, překročím její malé neštěstí a vydám se pryč. Mezi námi a rodilými Orbeny bude vždycky propast.

***

Stanový tábor Bellanů, nacházející se za tlustým pletivem, smrdí. Před improvizovanými příbytky hoří malá ohniště, na nichž se přistěhovalci ze sousední planety pokoušejí vytvořit pokrm z darovaných zásob. Popelnice přetékají odpadky, u plastových záchodků se kroutí fronta. Na udusané hlíně se batolí děti. Některé ty úplně maléí, mají Bellani umístěné ve speciální kapse na břiše.
Připomíná mi to mou bývalou domovinu
Na chvíli mi jich přijde líto. Jejich osudy působí bezútěšně. Přišli o domov a nikdo tady o ně nestojí. Orbeni, kteří okolo spěchají do práce, se na ně mračí. Občas si někdo i opovržlivě odplivne.
„Proč radši nezůstanou doma,“ zakroutím hlavou.
„Válka,“ pokrčí rameny Kuleh.
„Co vím, tak si za ni mohou sami.“
„To jim ovšem nebrání, před ní utíkat. Když ti začne hořet barák nad hlavou, nebudeš čekat, až shoříš taky. Prostě vezmeš, co pobereš a utečeš.“
„Takže ty to schvaluješ? Nevadí ti to?“
„Upřímně, je mi to jedno. Když nebudeme vartovat tady, budeme hlídat nějakou jinou pakárnu, kterou si naši nadřízení ze svých polstrovaných židlí vymyslí,“ zamračí se a otráveně si setře pot z čela. Až teprve teď z jeho slov vycítím nenávist.
„Sedí na svých tlustých zadnicích, pupky jim přečnívají přes opasky a vymýšlejí samý kokotiny, který my pak odnášíme.“
„No jasně, ale nebýt Bellanů, tak je tady klid. Žádný stanový městečko, žádný plot.“
„Dřív byly v těchhle místech slumy smraďochů, co se mi přitáhli za prací a ještě předtím feťáckej squat. Nikdy tu nebyl klid a nikdy nebude. Jih je díra, do centra by si takovej bordel nikdy nepustili.“
Zamračím se. Je to náhoda, nebo si vždycky musím ocitnout v místě, kde lidé nejsou šťastní a jenom přežívají? V místě určeném vyděděncům, kteří na štěstí nemají nárok.

***

Po šichtě s Kulehem mě nadšení do práce zcela opustí. Nějak přestávám věřit, že cokoliv tady má smysl. Dopotácím se znaveně na ubytovnu a padne na mě pocit absolutní beznaděje. Tolik jsem riskovala, abych utekla svému osudu. Tolik se snažila, abych uspěla a proč to všechno? Vzpomenu si na Horta a jeho smutné oči. Byl jediným ostrůvkem v moři samoty. Dodavatelem naděje že všechno to snažení má alespoň nějaký smysl.
Jenže ten tu teď není. Stejně jako Panko se svými radami.
Můj šéf je vyhořelý tluťoch a kolega starý muž, těsně před důchodem. Vidina, dalších dvanácti hodin po jeho boku mě upřímně děsí. Nějak se mu povedlo přenést na mě svoji rezignaci a nedaří se mi ji střást.
Převaluju se ze strany na stranu a usnu téměř až za svítání. Pípání budíku mě tudíž vyrve z náruče nejtvrdšího spánku.
Ráno je pošmourné, všude se válí mlha a na obloze, a v mé duši se prohání temné mraky. Asi jsem měla o činnosti stráže jinou představu než šourat se z místa na místo a vlastně nedělat nic. Je to víc ubíjející než úklid kanclů nebo šití v textilce. Tam alespoň člověk odváděl nějakou konkrétní práci. Tohle je děs.
Na služebnu se dopotácím mezi posledními. Nafasuju si zbraň a usednu ke stolu hned u dveří.
Několik strážných mě zkoumavě sjede od hlavy k patě. Netuší, co ode mě čekat a pozdním příchodem si sympatie zrovna nezískávám.
Na instruktážním panelu blikne moje příjmení v rozpisu služeb.
Překvapeně zamrkám. Podle všeho budu člen autohlídky a navíc…
„Řídíš,“ zjeví se za mnou holohlavý bručoun jako duch. V rukách táhne plastovou bednu s výstrojí. Na jeho hlasu mě cosi zarazí. Jen si nemůžu vybavit co.
„Já?“ pípnu vyděšeně. Řidičák je v Orbenu součástí výučního listu, který sice vlastním, ale padělaný. Moje jediná zkušenost za volantem, je jen pár hodin vedle Sereny. Tohle může skončit jako pěkný průšvih. Pokud můj nový kolega zjistí pravdu, oznámí mě raz dva. Vypadá přísně a komisně. Ten mi nic neodpustí. Tohle není Hort.
„Jo, ty. Skoč si pro klíče. Uvidíme, co v tobě vězí.“
Polknu. Odporovat se však neodvažuju.

Náš vůz stojí zaparkovaný před hlavním vchodem. Jedná se o robustní osmimístný transportér s trojicí zadních sedaček oddělených mříží. S obavou na něho vytřeštím oči.
„Jak se přesně jmenuješ?“ zajímá ho, když ukládá bednu do prostorného kufru.
„Gana… Gana Jaurisová.“
„Já se jmenuju Yawor Plamel, ale ti kreténi mi říkají Plamínek,“ přelétne mu přes tvář temný stín. Smyslem pro humor zrovna neoplývá.
„Těší mě,“ pokusím se neupřímný úsměv a v duchu doufám, že moje nervozita není ven vidět. Nastoupím do vozu a usednu se za volant. Ve zpocených dlaních sevřu syntetickou kůži.
„Tak nastartuj, jede se něco dělat.“
Uposlechnu. V motoru zaškrundá a výfuk vyplivne několik jisker. Zařadím zpátečku, auto se dá do pohybu. Mám štěstí, jelikož ulice je v tuto brzkou hodinu ještě téměř prázdná. Zacouvám opatrně skoro až k protějšímu chodníku a pustím se doprava. Jedu velmi pomalu, bojím se, abych auto někde neodřela.
Úkosem mě pozoruje.
„Víš o tom, že padělání dokladů je trestný čin?“ položí znenadání otázku.

přidáno 15.12.2020 - 20:32
Ten začátek jsem čekala, za to ten konec mě překvapil. Jdu pokračovat s otevřenou pusou.
přidáno 28.11.2020 - 17:05
slavek: Ichforma má své výhody a nevýhody. Výhoda je, že je čtenář víc v tom, nevýhoda, že nevidí "další hlavy".
přidáno 28.11.2020 - 07:07
Na "ich formě" není nic těžkého (používám ji taky). Těžší je vymyslet a formulovat obsah, aby zaujal, což Idara umí.
přidáno 27.11.2020 - 23:12
človiček: Díky, to jsem ráda.
přidáno 27.11.2020 - 23:06
Kdo si to nezkusí nepochopí a to jsem míval ze slohu jedničky. Dělá mi problém vyprávět v přítomným čase. děj tím získává na autentičnosti. Závěrem -opět zvědavost.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/18 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/19
Předchozí dílo autora : Gana/17

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato, Poezie anonymity
» narozeniny
Jeanie [13], Max the Fallen [11], se3slzu [12], Milly [10], Dadi [8], Tajemnáosoba [8], elis 77 [1]
» řekli o sobě
Yasmin řekla o DDD :
Číst jeho verše, je jako procházet se bosá v trávě. Našlapuji opatrně, a přece se známou důvěrou. Křehká chvíle, která trvá...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku