Píseň ticha

Zítra mě srazíš ocelovou slinou,
nezazmítám se v křeči, jen
potichu vejde skoro něžnou zimou
smrt, která mění bdění v sen.

Má přítelkyně dobře chápe city
směje se, když jsi unaven -
každý tvůj zvuk mi v břiše nechá vrytý
na dobrá rána pod ledem.


Zpola jsem krásná, když se na mě díváš,
zpola jsem fluidum princezen,
jen zpola, chvíli před tím, bývám živá,
a zpola vím, s čím přijde den.

Teď si mě bereš, neuvěřím tedy,
že zapomeneš, kým ti jsem,
a jestli, umřu zítra naposledy.
Ukážu smrti, tobě. Všem!