přidáno 21.11.2020
hodnoceno 4
čteno 18(2)
posláno 0
„Ty to jako myslíš vážně,“ valí bulvy Ruba, když si ještě před svítáním balím vše potřebné do cestovní tašky – svého jediného majetku. Před čtrnácti dny jsem ji spravila o svém záměru a ona to zřejmě ještě pořád nepochopila.
I ostatní se probouzejí a nastavují uši, aby vyposlechly tuhle novinku.
„Myslím. Od prvního, to znamená ode dneška, nastupuju do výcviku,“ pohlédnu se špatně skrývaným nadšením do jejích tmavých očí. Zračí se v nich obava.
„Ale městkou stráž nemá nikdo rád,“ argumentuje. „Navíc se ocitneš ve střetu zájmů. Tvá práce mnohdy bude dostávat takové, jako jsme my do vězení nebo k legii.“
„Potřebuju peníze, neměj mi to za zlé. Dlužím, kam se podívám a nechci to splácet až do smrti.“
„Chceš jít k městské stráži? Vždyť to jsou pěkní zmrdi,“ vzepře se na loktech Dora.
„Nemůžeš přece přelézt jako nějaká krysa na druhou stranu barikády,“ přisadí si Ulina. V jejím hlase zazní hořkost. A možná i trochu závist.
„Už jsem podepsala smlouvu. Děkuju vám moc za všechno, ale tahle práce není pro mě. Potřebuju už konečně narovnat záda. A nebojte se, ať dostanu v budoucnu jakýkoliv úkol, vy budete vždycky v bezpečí,“ otočím se k holkám. Myslím to upřímně.
Ruba mě zničehonic dojatě obejme.
„Budeš mi chybět,“ zašeptá, po buclaté tváři sjede malá horká slza.
Mlčky setrvám v její náruči. Těhotenské hormony zřejmě dělají své. Anebo mě možná fakt začala mít ráda. Kdo ví. I já si na ni zvykla. Jenomže za pár týdnů mě opustí, kdežto já bych v té Gubacakově mizérii uvízla navždy.
„Na, vezmi si tohle na památku, já se beztak za týden vdávám a na krk nasadím svatební náhrdelník,“ stáhne z šíje přívěšek s leštěnou mušlí, zavěšený na kůži. „Je to jen taková cetka z pobřeží, ale umožní ti nezapomenout, kdo jsou tady v tomhle všivým městě, tví opravdoví přátelé,“ pokývne vážně.
„Ale to já přece vím…“
„Teď víš, zítra zapomeneš, tohle ti to připomene. Za rok, za dva za tři…“
„Děkuju,“ kníknu sevřeným hrdlem. I já se v tuhle chvíli nedokážu ubránit dojetí. Na jednu stranu má pravdu. Za necelé tři měsíce v Orbenu se mi obličejíky sourozenců začínají slévat a ztrácet z paměti. Pomalu mizí matčina tvář i smutný úsměv sestry Kalpy. Nejvíce se mi paradoxně do mysli vryl otcův sveřepý panovačný výraz. Na ten nezapomenu snad nikdy. Vidím ho, kdykoliv se cítím mizerně.
„Nezapomenu na vás, slibuju. A až bude čas, tak se ozvu,“ nechám si obtočit kůži okolo krku.
„Ale zapomeneš,“ ušklíbne se hořce Ruba. „Na lepší se zvyká rychle.“



+++



Jestli jsem někdy měla pocit, že někam konečně patřím, tak je to přesně tady. Ve výcviku. Zatímco ostatní účastníci tohohle půlročního kurzu se ošklíbají nad zadanými úkoly, mě to děsně baví. Učíme se zákony, psychologii postupu při jednání s pachatelem, taktiku zákroku, účinné chvaty a v neposlední řadě střílet.
Neflákám to, snažím se ze všech sil soustředit.
Nyní stojíme vedle sebe na střelnici jako drůbež v řádku a na záda nám dýchají dva instruktoři. Jeden docela mladý a v pohodě a pak jeho šéf, vždy zamračený Xawer Krcha. Vyhořelý záklaďák, kterého prý vyhodili z ulice pro nepřiměřenou agresivitu. Dost často si svou násilnou povahu vybíjí na nás. Snažím se tím nenechat rozhodit, což jde někdy líp a jindy hůř.
Štěkne několik výstřelů a tři kulky devítimilimetrové ráže prolétnou papírovým terčem, načež se zabodnou do navezeného valu.
„Tři rány na střed,“ zahlásím spokojeně a hrdě se rozhlédnu okolo sebe. Jsem na sebe pyšná. Ještě nikdy se mi nepovedlo takhle přesně trefit.
Krcha se však neusmívá. Vypadá, jako kdyby ženy u ozbrojených složek neviděl rád.
„Náhoda,“ stáhne rty do úsporného šklebu.
„Vzhledem k tomu, že zbraň drží v rukách druhý týden, nejde o špatný výkon,“ zaslechnu za sebou klidný, ale důrazný hlas.
Otočím se a srdeční sval mi uprostřed hrudi udělá přemet. Jestli někdo v tomhle místě probouzí moji zvědavost, je to Silvan Hort. Bývalý důstojník meziplanetární policie, který kdoví proč předčasně ukončil svoji kariéru a nyní tu trénuje s ostatními nováčky. Nechová se příliš sdílně a od většiny si drží odstup. To máme společné. On však působí tak nějak sklesle, jako kdyby ho něco trápilo. V očích mu koření semínka smutku.
Pokývnu mu na znamení díků a úplně cítím, jak moje fialová kůže tmavne rozpaky. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Nejsem na chválu zvyklá.
„O tom, kdo je a není střelec, tady rozhoduju já!“ přimhouří oči varovně Krcha a založí si ruce na prsou. Působí jako typický buran. Podsaditý, tmavovlasý jižan s vodnatýma očima barvy čerstvě vykašlaného hlenu a krátkými buclatými prsty, kterými téměř hystericky bubnuje o macaté předloktí. Jeho přízvuk naznačuje, že ani on se ve městě nenarodil.
„Je vidět, že dali funkci tomu pravému,“ zamumlá si pro sebe Hort. Ten, dle mého názoru, musí pocházet odněkud ze severu. Je vysoký, světlovlasý a na svět hledí hrdým sebevědomým pohledem. Pleť má pružně vypjatou a pod cvičebním úborem se mu rýsují svaly. Pouze rašící vějířky vrásek v okolí víček vypovídají o tom, že má za sebou více, než bývá v jeho věku obvyklé.
„Tak chlapeček si bude dovolovat?“ zableskne se zle instruktorovi v očích a hmátne po elektrickém obušku - poměrně účinném vynálezu, určeném převážně k sebeobraně. Fasujeme je všichni. My však bez nabíječek.
Krcha zmáčkne tlačítko a z nepříliš dlouhé tyčky vylétne několik jisker.
Zamrkám a když zjistím, co má v úmyslu, instinktivně skočím před Horta. Do zad mě zasáhne elektrický výboj. Začnu se třást a v nezvladatelné křeči se mu zhroutím do náruče. Zachytí mě a přitiskne k sobě.
„Ještě něco, ty namyšlenej panáku?“ procedí Krcha mezi zuby.
Silvan znechuceně zavrtí hlavou.
Mezi ostatními kadety se začne šířit nesouhlasné mumlání.
„Tak pokračujeme! Nebo má někdo další problém?“ otočí se k nim instruktor.
Zmlknou a sklopí pohledy k zemi. Nikdo netouží dostat další ránu.
„Díky moc,“ zašeptám. Náruč bývalého důstojníka vypadá jako poměrně prima místo na trávení veškerého volného času. Nejraději bych se v ní zabydlela napořád. Příjemně voní a vyzařuje auru ochranitele. Ještě nikdy jsem se necítila tak dobře. S mužem.
„To já děkuju, ten elektrický výboj měly schytat moje záda.“
„Zastal ses mě. Nejsem na něco takového zvyklá,“ přiznám.
Oddálí se, sevře mi ramena a několik sekund mě zkoumavě pozoruje.
„Jsi jiná,“ poznamená zamyšleně.
„To vadí?“
Jen se pro sebe usměje a zavrtí hlavou. Jako kdyby si sám nebyl pořádně jistý.

přidáno 22.11.2020 - 16:19
slavek: Kdepak, píšu furt dál :).
přidáno 22.11.2020 - 16:02
Fuj, človičku! To byl hloupý nápad.
Ona samozřejmě nepřestane, viď Idaro?
přidáno 21.11.2020 - 18:20
človiček: :D. Díky za četbu a komentování.
přidáno 21.11.2020 - 18:12
Super... Budu si stěžovat u mezinárodního soudu jestli s tím psaním přestaneš. A ty tě pošlou rovnou do legií. Dík za sdílení.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/12 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/13
Předchozí dílo autora : Gana/11

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku