Děkuji hudbě

Když letí vteřina vesmírem a okamžik jí nabídl rámě,
když kavalír pro dámu zvedne soupeřovu rukavici,
když toreador zvolá olé!,
tehdy zlomek světla stane se hodinou,
čas je ve štronzu a pták ztrácí výšku.
Ta doba je jak chilli v oku při oslavě, co však může člověk udělat?

A co takhle: zvedni oči, řekni pardon, ještě nezahráli tu mou a můj je přeci tanec a takovou chvíli ani Ďábel nezůstane v klidu. To žena dala povel k zábavě! V divokém rytmu letí sálem can, can, can can, can can can!!!!! Muži šílí, tanečnice víří… měsíc všemu netečně přihlíží a oni dva na střeše mezi řekou a oblohou kde se jejich chvílím tiše obdivují milióny let letící světýlka. Dole burácí zábava, sem však jakoby čas a pán noci mávnutím kouzelného proutku vytvořil hráz ticha, ve kterém v jejich fantazii zní tóny vídeňského valčíku a pan Strauss mile pohupuje taktovkou a v duších těch dvou právě začíná jejich první ples této sezóny… Snad Ples v Opeře, kdo ví?

Drahá již máš vybranou svou róbu? …víš, že královnou dnešního plesu jsi TY!!!