Armeotrosf

Ty, jenž jsi zničil vše mně milé!
Ty, jenž jsi mi vzal vše mně drahé!
Mám pro tebe překvapení malé.
Proklínám tebe,mnou je to dané!

Ten klam,ty lži a slova,
kéž by byla z tvých rtů ukradena.
Bolest jenž cítím znova a znova.
Duše jenž nebude opravena.

A bolí,řve a pláče.
Měnící se v křeče.
Mdlo a stíny,
skryté vidiny,
jenž mi vládnou.

Víc,chci cítit víc,
však teď necítím vůbec nic.
A jenom vidím,
stále tě vidím.

Proč?Stále jen proč?
Jen stále to říkáš.
Stále jen proč,
stále jen jak.
Copak ti náhle selhal zrak?

Nechci slyšet tvůj dech,
nechci tě vidět ve svých snech.
Zapomnění pro mě,
lékem by bylo.
A taky se stalo.

Ve chvíli kdy má ruka spadne.)
K zemi, střep svírající lehce.
Krev tekoucí tence.
V linii dolů,
bez přestání.

Ani jsem neměla zdání.
Jak lehce, rychle, nečekaně,
zabil jsi minulostí,
začátek přítomnosti.