Závěj

Je ticho.
Noční ulicí se snáší vločka za vločkou.
Chvátám domů,
snad je mi zima, snad jsem sám,
pocit, který jen těžko rozeznám.

Vločky tvoří vrstvu sněhu a vítr je staví v neprostupné závěje.
Já stále hledám pocit, co zahřeje
mě i mojí mysl,
Tu nepokojnou touhu,
která se mi jeví neznámá.

Ticho a noční ulice,
pouliční lampy skomírají.
Když se pozorně zaposlouchám, slyším,
co ke mě vítr zanese.
"Pátrej v noční obloze, jen pátrej, cizinče."

Daleko, daleko se skrývá tajemství.
Já chvátám domů
a sníh mi kryje výhled.
Vidím, či snad nevidím,
krajinu, co padá v led.
"Pátrej v noční obloze, jen pátrej, cizinče,
zde, hned."

Kvapem otevřu dveře,
Teplý vzduch mě ovane.
Zabouchnu... Oči usínají.
Ticho neustává, ba snad i sílí.
Mé srdce, ach mé srdce,
snad v tom žáru nevzplane.

Tak pátrám v noční obloze,
jsem cizinec, nic neznám.
Poslední vločka k zemi padá
a já vyčerpán dlouhou cestou
taktéž padám
a usínám.