Jarní pouť

dubnové ráno, jarní je čas
krajinou teče si okrový jas
nad průzračným jezerem v roklině u lesa
mrak k mraku sedá si na modrá nebesa

vidí shora tichý val
kde vánek borům šepotal
o trávě, o míze, o mechu
o hnízdech a jezevčím pelechu

tu postava svým krokem tiše
otisky svou cestu píše
překrásnou svou bílou tváří
bere lesu jeho záři

vlasy jak noc a oči jak studna
nemá směr bezcílná její pouť bludná
vtělená krása zrozena z éteru
slzy má na rtech když míří k jezeru

nasaje vzduch a naposled zavzlyká-
hladina zvířená když dívku polyká
nechápe důvod který ji ruší
lidská to snaha o čistou duši

tolik jich vešlo a nevyšlo ven
tolik, co nocí vystřídal den
hladina nechápe principy smutku
nechápe oběti svých vlastních skutků