Ganglium

To pochopí
snad jen typ na konopí
poezie zarezlé poklopy
otevře dým
zaklepe na klopy
múza, co kouří jen kokoty
ach, té lopoty
z kapek střádat potopy
padlo zjara do noty
kus usmrkané jistoty

Z dvou lidí tři rostliny jsou
roztahané divou zvěří
za zapadlou vískou
v pavučině na srůstu žulového kříže
o prodloužených víkendech
povlávat si budou

Tři pruty nepoddajné
pevně svázané posvátnou formulí
budou se řídit
do řiti řítit

Mrzí mě ty sprostá slova a smutné konce v mých básních, je to opak mého života. Té neskutečné božské přítomnosti objímání. Je to o pohodlí pod židlí. Jsou to živiny na lžičce. Podpal peklo. Je to poslepovaná píčovinka s kávou a nějakejma trubičkama. Je to výkvět z prozření, že klídek do života ti přinese čtení, psaní, počítání. Boha, ptáci, nepřestávejte zpívat, pořvávala Dolly Buster před Braniborskou bránou. Je to přesmaženej Clapton letící na plyšové žížale Jůlii. Jsou to slzy piva, tlukot z rumu, dech z větvoví z palmového listoví, pohyby vodopádu, pohled jak z nitra sopky, vlasy, vánek za nocí. Je to lenost cokoliv přepínat, čekání, jak se to vyvine. Jsou to teplá slova, stačí nepít nadmíru. Je to neschopnost šukat v bordelu. A zas ty zbytečné vulgarity zabalené ve fólii z křídel vážek. Každý povinně do kláštera, hrst rýže na týden a nespat. I to je ten živůtek, škrtící tělo hříšné barové tanečnice. Chrastítko a lepidlo všude. Je to vyklidněná Viktorka s úsměvem sjíždící splínu splav. Je to den, kdy se zase začalo chodit pěšky. Na mostu pochybných básní pálení.