Pokračování, 3. část
přidáno 15.02.2018
hodnoceno 1
čteno 44(2)
posláno 0
„Jak myslíš, že vypadali?“ zeptala se, když Tomáš dlouho mlčel.
Chvilku mu trvalo pochopit, že mluví o mimozemské rase, která vykopala zdejší tunely.
„To nikdo neví přesně,“ odpověděl zamyšleně. „Ale museli být menší než my, jinak by ty štoly udělali větší. A taky to byli blázni, kopat takhle nakřivo.“
Doly pod kráterem v Zaprášené Lhotě byly rozhodně velice zvláštní a vůbec se nepodobaly žádným dolům vykopaným lidmi. Štoly a tunely vypadaly, jako by je vyhrabal obrovitý krtek nebo snad žížala. Klikatily se do všech směrů a mířily vzhůru či dolů pod nejrůznějšími úhly. Některé byly slepé, jiné se navzájem všemožně rozdělovaly, proplétaly, křížily a zase spojovaly. Bylo to dokonalé bludiště.
Největší záhadou ale bylo, co tam Ufoni, jak lidé nazývali rasu, která doly před statisíci lety vykopala, vlastně hledali. Rozhodně to nebyly kovy. Těch zbylo ve stěnách úzkých a nízkých štol dost a byly to právě děti ze sirotčince v Zaprášené Lhotě, které je už od nepaměti dolovaly. Téměř jisté ale bylo, že Ufoni nebyli původní obyvatelé Písečnice, ale jen jejími návštěvníky. Kromě vykopaných labyrintů pod kráterem v Zaprášené Lhotě po sobě totiž nic jiného nezanechali.
Jak postupovali hlouběji, Tomáš si všiml, že skoby držící kabel na skalnatých stěnách jsou zohýbané a některé vytrhané. Nakonec našli kabel přetržený, oba konce ležící na zemi ve smyčkách kousek od sebe. Jakoby něco napínalo kabel tak dlouho, až se přetrhl. Tomáš obhlížel stěny, pátral po balvanu vypadlém ze skalního masivu, který by při pádu přerušil kabel, ale nic nenašel.
„Nešahej na kabel holou rukou,“ okřikl Lucku. Sundal si batoh, vytáhl opravářskou sadu a navlékl si rukavice.
Lucka si sedla na bobek a pozorovala ho, jak připevňuje kabel zpátky na stěnu. Po chvíli promluvila.
„Máma a táta byli vědci. Zkoumali Starý důl. Chtěli zjistit, jak vznikl a taky něco o těch Ufonech. Jednoho dne se z dolu nevrátili. Byla jsem úplně malá. A proto jsem v sirotčinci, nemám žádné jiné příbuzné.“
Tomáš nic neříkal, snažil se plně soustředit na práci. Samozřejmě, že každý v sirotčinci měl svůj vlastní příběh o tom, proč tam je.
„A jak ses dostal do sirotčince ty?“
Tomáš neodpověděl hned. Do sirotčince se dostal, když mu bylo něco přes rok, a tak svoji historii znal stejně jako většina ostatních dětí jen z vyprávění. Přinesla ho prý maminka, přijela náklaďákem z Hlavního Města. Jenomže zemřela už druhý den poté a řekla jen jeho jméno. To hlavní zůstalo nevysvětleno. Kdo byli jeho rodiče a co se s nimi stalo? Starší kluci se mu posmívali, že byl jako dítě tak divný, že ho vlastní tatínek nechtěl a vyhnal ho i s matkou. Ale on jednou dokáže, že to tak nebylo!
Zkuste ale tohle povídat malé holce.
„Nemám rodiče,“ odbyl ji.
„Až budu starší, tak půjdu do Starého dolu a mámu a tátu najdu,“ řekla Lucka rozhodně a jemu najednou připadala mnohem starší.
„Povím ti tajemství, ale musíš mi slíbit, že se mi nebudeš smát,“ řekla a tvářila se tak vážně a důležitě, jako by šlo o život. Přikývl.
„Někdy si představuju, že jsou ještě naživu. Že někde tam dole žijí, ale nemůžou ven. Drží je ve vězení ti zlí Ufoni. A já je zachráním.“ S povzdechem pokrčila rameny. „Já vím, že to není možné, ale prostě si to představuju.“
Bylo to poprvé, co se Tomáš o svých rodičích s někým bavil a na krátkou chvíli mu Lucka přestala vadit. Moc dobře chápal, co říkala a docela jí záviděl, že to má takhle jednoduché. Sám by byl moc rád, kdyby jeho tatínek žil, ale zároveň si nedokázal představit žádný dobrý důvod, proč by svého syna nechtěl mít u sebe.
Dal se znovu do práce a nepřestal, dokud oba konce kabelu nepřipojil zpátky k sobě. Potom se najedli a vydali se zpátky nahoru. Tomáš po cestě dál ukazoval všechny zkratky a odbočky a vysvětloval, kam vedou.
„Teda, ty to tady znáš,“ pronesla obdivně Lucka. „To ti to všechno ukázaly starší děti?“
„Jsem prospektor, všechno jsem si tady prolezl sám,“ Tomáš si uvědomil, že řekl více, než původně chtěl.
„A to ses nebál, že se ztratíš?“ divila se dál.
Mlčel, o tomhle se už dál bavit nechtěl. Beztak by to jako ostatní děti nechápala. Od začátku s tím měl samé nepříjemnosti, ale nemůže přece za to, že se tady tak vyzná. Třeba když šel poprvé dolů za staršími dětmi. Cestou zpátky se oddělil od ostatních, a zatímco ho hledali, vrátil se zkratkou, kterou nikdo předtím neznal. Považoval za legraci občas někomu utéct a pak sledovat, jak se dotyčný potácí v dole a nesmyslně míří na opačnou stranu. Postupně s ním odmítali ostatní chodit. Jeho trápení ukončil až Starouš, když z něj udělal prospektora. Od té doby hledá v dole místa příští těžby a ostatní děti se ho straní.
„Stačí chodit podle značek,“ odsekl, ale už nedodal, že spoustu šipek v Novém dole vyškrábal při svých objevitelských cestách on sám.
Stoupali nazpátek a mlčeli.
„Za týden půjdu dolů úplně sama,“ špitla zničehonic Lucka a zastavila se.
Tomáš nic neříkal. Takový už byl úděl dětí ze sirotčince ze Zaprášené Lhoty. I děti z městečka občas chodily do dolů pracovat, ale dostávaly úkoly jenom nahoře. Uklízely, třídily minerály a tak podobně. Ale nikdy nechodily dolů, to byl úkol pro děti ze sirotčince. Starší děti těžily hluboko v dole vzácné kovy, jejich zbytky vydlabávaly ze stěn ufonských tunelů. Aby cestou nahoru a dolů neztrácely příliš mnoho času, pracovaly v dolech i několik dní za sebou. Mladší děti jim pak nosily zásoby a zpátky vynášely vytěženou rudu. Tomáš sám se pomalu blížil věku, kdy bude zůstávat v dole a těžit. Doufal, že to ještě nějakou dobu počká. Na svůj věk byl menší než ostatní kluci a navíc se nevědělo úplně přesně, kdy se narodil. Jeho maminka to nestačila nikomu říct.
Lucka na něho strnule zírala.
„Co mám dělat, kdybych se ztratila?“
Sama nepůjde, ale ztratit by se klidně mohla, proběhlo mu hlavou. Nový důl byl dokonalým bludištěm a dokázal nadobro pohltit každého, kdo neopatrně sešel ze značené stezky.
„Neboj, určitě dostaneš dobrou průvodkyni,“ řekl a najednou si připadal jako ten největší bídák. Tvář Lucky se zalila zklamáním. Ten den už na sebe nepromluvili.

Pokračování zanedlouho nebo již nyní na www.vaclav-dvorak.cz

přidáno 15.02.2018 - 23:36
Neobvyklý název náhodou upoutal mou pozornost. Udržela mě parádní atmosféra, obstojný worldbuilding a realistické dialogy.
Docela mě mrzí, že na tomhle serveru čtenáře rozsah většinou odradí. Stylisticky to není žádný kunšt. To ovšem neznamená, že to není dost dobré. Bezesporu se jedná o poctivou žánrovku.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Písečníci a bludný asteroid 1.3 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Písečníci a bludný asteroid 1.4 Startovač
Předchozí dílo autora : Písečníci a bludný asteroid 1.2

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Sebrané lístky

Básnická sbírka nevidomého autora.

Grily Weber

Grily Weber

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku