Fénix

Míjí mě temná postava,
i duše její je oblečena v černém hávu.
Měsíc se schoval za mraky,
na louce vykvetly jen bodláky,
zoufalství a pláč má dneska za potravu.

Mám chuť ji zastavit, ať nespěchá už dál,
ať kráčí jen co noha nohu mine.
Tmu brzy slunce rozzáří, zas všechno bude jiné.
Z bodláků louka plná květů hned se stane,
pro krásu oči zasvítí a srdce vzplane,...
Z popela Fénix právě vstal,
spálil ten smutek a tělu teplo dal.