všední zážitek...

mám jeden zážitek, je to již několik let… Bylo to období splínů… Neměl jsem na nic náladu a jen tak jsem bloumal Prahou, v náhorní části Václavského náměstí, kde se tyčí socha našeho patrona, svatého Václava, potom směrem dolů k Můstku a proběhnout klikaticí všech uliček které tvoří a labirynt až ke Staroměstskému náměstí, ale když jsem míjel Vodičkovu ulici, tak v tom všem šumu hlasů a klapání podpatků i projíždějících aut, jejichž zvuk nějak není zajímavý… jsem zaslechl tóny hudby, hudby jakoby z jiného světa, melodie co nedovolí jít dál a jako tajemné lákání vás unese, jsem vykročil v ústrety jí, té harmonii nesoucí se v protiproudu mého směru.
po několika krocích jsem však byl ohromen tou naprostou všedností toho, co jsem vzápětí spatřil, poněvadž místo, jenž je Vám všedně známé, nelze objevit… To mě mírně zarmoutilo, neboť jsem se již viděl po boku Kolumba, Amundsena, nebo Járy da Cimmermanna.
realita byla zcela prozaická!
... Františkánská zahrada, ta milá růžová oáza klidu a upravené zeleně, kde uprostřed stojí zahradnický domeček, jenž dnes hostí knihy, obrazy a právě to co mne přivedlo k němu, hudbu… to odpoledne bylo
zalito zlatem, rozsypaným ze slunečních paprsků a já poslouchal tu milou hudbu nesoucí se celým prostorem, mezi všemi domy a můj splín odplul neznámo kam spolu s hudbou.