Jedna starší dialogová. Věnováno všem, kteří ví, co znamená někoho ztratit...
přidáno 17.05.2008
hodnoceno 9
čteno 976(26)
posláno 0
Otevřít oči a vidět nad sebou bílé nemocniční světlo není samo o sobě žádnej med. Ale když k tomu přidáte i to, že se nemůžete skoro hýbat přes vrstvu hadiček, to už je sakra špatnej pocit.
A tohle se stalo mně. Nejdřív jsem se pokusila vyhrabat zpod deky páchnoucí dezinfekcí a trochu se posadit, ale moje svaly mě odmítly poslouchat. Takže jsem jen tupě zírala na to světlo a vybavovala si, proč tu ležím.
„Ahoj.“
S námahou jsem otočila hlavu na židli vedle postele. Nepamatuju si, že by na ní předtím někdo seděl, ale dneska už se nedivím vážně ničemu. Návštěvník byl kluk, asi o pár let starší než moje maličkost. Právě si připaloval cigaretu a přidrzle se na mě usmíval.
„Jak se ti tu leží?“
„Blbá otázka.“
Než jsem si stihla uvědomit, že to říkám nahlas, bylo pozdě. Kluk se ale zasmál a vyfouknul pruh namodralýho kouře přímo na mě.
„Já jsem Tomáš.“
„Míša.“
Chvíli jen tak seděl a kouřil, bez ohledu na to, že to se tady URČITĚ nesmí. Pak típnul cigaretu (o tu naleštěnou podlahu) a naklonil se ke mně.
„Co si myslíš o kouření?“
„Cože?“ nechápavě jsem na něj koukala.
„No ptám se tě, co si myslíš o kouření.“
„A proč se mě na to ptáš?“
„Zajímá mě to.“
Jeho odpověď mi vyrazila dech, tak jsem se jenom usmála a řekla:
„To je přece každýho věc.“
„Jo to je, ale kdyby tvoje dítě kouřilo, to by ti nevadilo?“
„Jasně že vadilo…“
„A neměla bys třeba špatný svědomí, protože jsi mu v tom nedokázala zabránit?“
„Asi jo. Určitě… Proč se o tom bavíme?“
„Jen tak.“
„Aha.“
Chvíli bylo ticho, jenom Tomáš si zapálil další cigaretu. Spokojeně z ní potahoval, zatímco mě pozoroval. První prolomil mlčení on.
„Proč máš ráda motorky?“
„Co? No… Ani nevim.“
„Copak ty nevíš, proč máš ráda nějakou věc?“
„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“
„To bys měla!“
„Proč?“
„Je důležitý vědět, proč máš něco v oblibě.“
„Dobře, tak asi proto, že každá jízda na motorce je jako jízda na atrakci na Matějský. Adrenalin, víš? A taky se na ní cítim dobře.“
„Máš hodně kamarádů?“
Náhlá změna tématu mě zase vyvedla z rovnováhy, takže jsem chvíli jenom tupě koukala na to pitomý bílý světlo.
„Vlastně ani ne. A neptej se prosím proč.“
Usmál se tím svým úsměvem a zapálil si další cigaretu.
„Míšo? Uvažovala jsi někdy o smrti?“
„Myslíš o sebevraždě?“
„Ne, o smrti jako takový.“
„Začínáš mi nahánět husí kůži. Co tu děláš?“
„Odpověz mi.“
„Určitě jsem o ní uvažovala, to asi každej ne?“
„A na co jsi přišla?“
„Teď máš odpovídat ty.“
„No jo, promiň. Na co ses ptala?“
„Co tu děláš.“
„Povídám si s tebou o smrti.“
„Bezva, vážně díky za odpověď.“
„Nemáš vůbec zač. Tak na co jsi přišla, když jsi o smrti uvažovala?“
„Nepamatuju si to.“
„Vzpomeň si.“
„Proč?“
„Chci to prostě vědět.“
„Tohle je pěkně blbý téma.“
„Ani bych neřekl, naopak, je to docela zajímavý.“
„Ty tu neležíš a nemůžeš pohnout skoro ani prstem.“
„To je fakt.“
„Tak vidíš.“
„Ale právě proto je možná třeba se zamyslet.“
„Ach jo… No dobře. Myslim si, že smrt je nevyhnutelný zlo.“
„Zlo?“
„Jo.“
„Hm, to jsem ještě neslyšel. Objasni mi to.“
„Copak mi nikdy nedáš pokoj?“
„Časem možná ano.“
Zasmála jsem se, ale Tomáš se na mě dál vyzývavě díval. Povzdechla jsem si a snažila se utřídit si myšlenky.
„Nebylo by bez smrti na světě líp?“ zeptala jsem se ho.
„Ne.“
„Víc mi k tomu neřekneš?“
„Ne.“
„Dík za sdílnost.“
Tentokrát se zasmál on a nahnul se ke mně ještě víc.
„Smrt je jako konec příběhu, kterej jednou musel přijít, i když se to snažíme oddalovat, jak to jde. Smrt je jako první polibek – bojíš se ho, ale vždycky zjistíš, že to nebylo zlý.“
Chvíli jsem nad jeho proslovem uvažovala.
„Asi máš pravdu, ale to zjistím až časem… Teda doufám.“
„Na vlastní kůži určitě.“
„A jinak?“
„Dřív než si myslíš.“
„O čem to mluvíš?“
„Zjistíš to sama.“
„Řekni mi to.“
„Nemůžu.“
„Prosím!“ zajíkla jsem se a stáhlo se mi hrdlo.
Povzdechl si a upřel na mě oči plný smutku. Pak mě lehce pohladil po tváři a řekl:
„Pamatuješ si na včerejšek?“
„Moc ne.“
„Byla jsi s kamarádama v hospodě.“
„No jo, máš pravdu, ale jak tohle víš?“
„A pila jsi?“
„Myslim, že ne.“
„Omyl, měla jsi jedno pivo.“
„Možná máš pravdu. A co?“
Dal mi letmou pusu na tvář a zašeptal mi do ucha:
„Musím jít, Míšo, za chvíli se dozvíš zbytek příběhu. Jenom pamatuj, o čem jsme si povídali.“
Než jsem stihla cokoli říct, vyšel ze dveří. Jediné, co po něm zbylo, byl kouř z cigaret a tři nedopalky na podlaze.
Asi jsem usnula, nejsem si tím jistá. Vzbudila jsem se a nade mnou stáli rodiče. Máma byla ubrečená a táta se tvářil nezvykle vážně.
„Míšo…“ vzlykla máma a objala mě.
„Mami… Co se stalo? Co mi je?“
„Budeš v pořádku, jen jsi celá polámaná a pochroumaná.“
„Já… Nic si nepamatuju.“
Máma s tátou se po sobě mlčky podívali.
„Míšo… Martin je po smrti. Včera jsi s ním jela na motorce… Vyhýbal se protijedoucímu autu a dostal smyk, ty jsi ale spadla z motorky hned, jenže on… Sjel s ní až pod to auto. Neměl šanci přežít, převálcovalo ho.“

Nemohla jsem se nadechnout. Martin, kamarád ze školy. Vždycky jsme se předháněli, kdo má lepší motorku, kdo víc řeže zatáčky. Slzy mi tekly po tvářích a já bulela jak želva.

Rodiče po chvíli odešli a nechali mě samotnou. Vzpomněla jsem si na Tomáše, na jeho slova o smrti. A pak mě napadlo, kam se poděly nedopalky a proč už není v pokoji bílo od kouře.
Došlo mi, proč si se mnou Tomáš povídal o smrti.

Věděl totiž, že tu motorku jsem původně měla řídit já.

Zatracený svědomí!
přidáno 19.05.2008 - 18:23
Ze zvědavosti jsem si ji přečetla... A díky moc, protože přirovnání k TAKOVÉMU dílu je pro mě velká pocta.:o) (Na druhou stranu si ale připadám jako idiot, který neumí psát.:o))
přidáno 19.05.2008 - 10:57
Dost dobrá, myslela jsem si, že konec bude nic moc, ale moc příjemně mě překvapil..drsný, ale reálný. Svědomí je sviňa. Pokud tě zajímají rozhovory o životě a rozjímání, tak doporučuju povídku Povolaní povolání na www.literarky.cz v sekci povídka roku 2008. Je to trošku o filosofii a náboženství, ale úžasně napsané a nevím proč, něčím jsi mi ji připomněla :-)) ( což je kompliment :-)
přidáno 18.05.2008 - 22:10
tak to je mazec
přidáno 18.05.2008 - 18:16
docela dost... drsná...
přidáno 17.05.2008 - 20:19
Na Jawě,hmmm.:o) Tak pozor na ostrý zatáčky...
přidáno 17.05.2008 - 20:16
Je to pěkný, ale trochu jsi mě tím vyvedla z míry... Právě jsem se vrátila z výletu na své Jawě, tak jsem ráda, že živa zdráva:-)
přidáno 17.05.2008 - 16:54
Uf, jsem se bála plagiátorství.:o)) Díky moc za komentář a přečtení.
přidáno 17.05.2008 - 15:53
Já jsem ale truhlík. No jasně, četla jsem jí už na Literu ;-)
přidáno 17.05.2008 - 15:47
Celým tím příběhem mě doprovázel pocit, že mi to něco připomíná. Jako bych už to někde četla. A nemůžu se toho zbavit, je mi to děsně povědomý...
Ale jinak je to smutné, nicméně poučné. Alkohol zkrátka za volant nepatří. Ani za řídítka.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Slova pronesená do ticha : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Voníš...
Předchozí dílo autora : Smutně deštivá

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
WinePoet
» narozeniny
Anonymus [7], Romi [6], katastrkatastrof [1]
» řekli o sobě
dvakredencedekadence řekla o NoWiš :
jednou si zapálil ksicht, když se snažil hecnout vypití zapálenýho něčeho, co mělo přes 70% a když jsem to sfoukla, chutnalo to trochu jako karamel. prý se to pije brčkem, kámo! tak jsem ho uhasila. prasák, herečka a často mě překvapuje, jak produktivní vlastně je. člověk by to do něj ani neřekl. nejen, že má nulový morální zásady, ale dokáže si to ospravedlnit tak, že to dává smysl. nevím přesně na co má talent, ale má ho. mám tě ráda, bratře.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku