Povídka o dívce, které náhoda udělala na chvíli peklo ze života. Nevím, do jaké míry mám právo o tom psát... Možná je to nesmysl. Prostě jsem to zkusila.
přidáno 12.05.2008
hodnoceno 3
čteno 806(13)
posláno 0
Na břehu jezera seděla dívka, stírala si hřbetem ruky purpurovou rtěnku a očima kmitala po hladině vody. Za šedým mrakem se objevil měsíc a v trávě vedle dívky se zaleskla čepel nože. Vstala, odhrnula si vlasy z čela a pak se ohlédla. Za jejími zády se vypínaly stromy tmavého lesa. Všude bylo ticho a klid, tak si pomalu zula boty a udělala pár kroků do chladné vody. Chvíli váhala, ale pak šla hlouběji. Po minutě už jí voda sahala až po ramena. Když chtěla jít ještě dál, ozval se křik a z lesa vyběhl chlapec mávající zuřivě rukama. Když ho dívka uviděla, odrazila se nohama od bahnitého dna a rychlými tempy se vzdalovala od břehu. Chlapec s hnědými vlasy mezitím vběhl do vody, ponořil hlavu a máchl rukama. Plaval za dívkou tak rychle, jakoby jemu samému šlo o život a přitom stále křičel to samé: „Zadrž, Marianno!“. Když už nohama nenahmatala dno, potopila se a nadechla se vody. Rázem pocítila chlad v plících. Otevřela oči a spatřila, jak měsíční světlo protína černou a chladnou vodu, která teď svírala její tělo. Dlouhé červené šaty se okolo ní vznášely jako rudá oblaka. Stále ale slyšela nesrozumitelný křik nad hladinou. Po chvíli už přestala vnímat chlad okolo sebe a cítila, že opouští svoje tělo, když najednou vodu protnuly chlapcovy ruce a vytáhly ji znovu na vzduch. Zalapala po dechu a dlaní si stírala vodu z obličeje. Druhou rukou ale odstrkovala jejího zachránce. „Pusť mě,“ řekla a zaryla nehty do jeho ramene „ať si mě třeba vezme voda. Nechci zbytek života hledět na hvězdy skrz zamřížovaný okno cely,“ bránila se marně.
Po chvíli už ležela na břehu v trávě. „Nikdo tě přece nebude zavírat, Marianno. Všechno se vysvětlí. Neboj, slibuju, že se ti nic nestane,“ utěšoval ji chlapec. Ona se zatím posadila a začala se zmateně rozhlížet.
„Nesmysl. Holce jako jsem já stejně nikdo neuvěří, Danieli,“ řekla ona a hledala rukama v trávě nůž, kterým nešťastnou náhodou zabila svou nevlastní sestru. Když konečně uviděla čepel, popadla nůž a otřela z něj krev do trávy. „Co to děláš? Je to přece zbytečný. Za chvíli je tu policie, ty jim řekneš, jak to bylo a půjdeme domů,“ řekl Daniel a položil Marianně ruku na rameno. Podívala se k němu skrz pramen blonďatých vlasů a zakroutila hlavou. „Co s tebou je? Myslíš si snad, že mi ty natvrdlý paka s odznaky porozumí? Už to vidím... Řeknu jim, že jsem ten nůž nesla do jídelny, když proti mně Adell vyletěla zpoza rohu a naběhla přímo na čepel. Oni možná kývnou, ale pak se zeptají macechy, jaký jsem měla k její milované dceři Adell vztah a ona řekne, že jsem jí záviděla a nenáviděla. A nesnaž se mi prosím tvrdit, že mě potom nešoupnou do pasťáku,“ řekla rozčileně Marianna, prudce strčila do Daniela a pak se rozeběhla znovu do vody.

Když se probudila, uslyšela ten známý posměch, který slýchá od té doby, co je zde. Už čtyři roky sedává sama v rohu zažloutlé jídelny, už čtyři roky přemýšlí nad tím, čemu se v dnešním světě říká spravedlnost a už čtyři roky čeká na své osmnácté narozeniny. Tehdy bude moct konečně opustit těch pár zatuchlých zdí, které musí na pět let nazývat svým domovem. Když Marianně sebraly naději i iluze, uzavřela se do sebe. Nějak ale potřebovala ventilovat svoje pocity, a tak začala psát. Nejdřív jen psala pár veršů na volná místa na stránkách novin, které se válely den co den na stole před vstupem. Po pár měsících jí noviny přestaly stačit a začala psát do sešitu, který jí darovala dívka, která zde byla taktéž neprávem, ale měla to štěstí, že už jí pustili. Marianna psala dlouhé povídky o lidech s nešťastnými konci, kde nechala hlavního hrdinu vždycky zahynout. Po dvou letech, ale poznala, že utápění se ve vlastním neštěstí a očerňování papíru plačtivými příběhy není řešením. Začala tedy psát vesele a snažila se na svět dívat optimisticky, jak to jen šlo.
„Přišel ti zase dopis,“ ozvalo se za Marianninými zády a ona si jen vzala do rukou obálku, odnesla ji do pokoje a tam jí položila na vrchol obrovského sloupce stejných obálek. Věděla, že ve všech těch dopisech jsou Danielova slova útěchy a jeho výčitky svědomí. On přece nic neprovedl a Marianna si přála, aby na ní zapomněl. Kdyby se začetla do jeho dopisů nebo se s ním dokonce setkala, vrátil by se jí znovu ten večer u jezera. Dodnes cítí ledovou vodu, jak svírá její útroby a plní její plíce, když usne.

Zaslechl domovní zvonek, ale nevěnoval mu pozornost a pokračoval v psaní. Dopisní papíry a inkoustové pero byly pro něj vším. Neměl jsem Ti tehdy říkat, že se nic nestane a všechno bude dobré. Já se snažil vysvětlit tomu detektivovi, že jsi nevinná a jak to tehdy bylo. Řekli mi, že moje výpověď se zamítá, vzhledem k tomu, že jsem Tvůj jediný žijící příbuzný a tudíž Tě nehodnotím objektivně a snažím se Ti zachránit krk. napsal Daniel dalších pár vět. Jak zapadalo slunce, zatmívalo se mu před očima.

Občasné procházky v trávě za cihlovými zdmi jí nikdy nenahradily ty dlouhé hodiny, které trávila v lese. Poslouchala stromy, ptáky a mnohdy prostě jen ležela v mechu, obklopená rosou a jehličím. Nikdy... Nikdy by ji nenapadlo, že se toho jednou bude muset vzdát, a že si bude muset vystačit s posekaným trávníkem a betonem.
Teď seděla na lavičce a hleděla upřeně na betonovou tvárnici před sebou. Někdo jí popsal křídou „Cortezová má prdel jako vrata“. Marianna se nad tím jenom trochu pousmála a podívala se na druhou stranu dvora, kde seděla vychovatelka Cortezová na stejné lavičce jako Marinna. Ovšem s tím rozdílem, že vedle Marianny by se ještě někdo vešel. „Hele, Marianno!“ zakřičela dívka s krátkými zrzavými vlasy a ukázala na okno v druhém patře. Marianna zvedla hlavu. V okně seděly dvě dívky v županech. Jedna držela špejli a mířila s ní druhé na hruď.
Ta druhá se krčila a předstírala pláč. „Nezabíjej mě! Jsem přeci tvoje sestra!“ skučela nahlas a dívka se špejlí jí odpověděla: „Nezájem.“ a píchla jí špejlí do břicha, načež obě propukly v obrovský záchvat smíchu. „Jděte se bodnout, slípky.“ řekla Marianna a mávla rukou. „Nebo nás bodneš ty, co?“ ozvalo se znovu z druhého patra. Marianna už nereagovala a dál sledovala lidi na dvoře. Někteří z nich tu byli naprosto nevinně. Patřil mezi ně například Tim Connegy. Pobyt v „pasťáku“ z něj udělal úplně jiného člověka. Když sem Marianna přišla, byl to jeden z mála lidí, kterým důvěřovala a považovala je za své přátele. Po dvou letech v tomhle zařízení se z něj stal drzý a pozornosti chtivý „frajírek“. Od té doby se na Mariannu dívá jako na odpad a ona na něj zrovna tak.
Přeci ale nebyla úplně sama. Mezi dívkami, které zabily nejlepší kamarádku, protože byla úspěšnější a mezi dívkami, které vraždily z pro jiné lidi nepochopitelných důvodů, se našla jedna, která podlehla nešťastné náhodě jako Marianna. Jmenovala se Trisha. Byla tu, protože jí nikdo neposlouchal stejně jako Mariannu. Ne že by spolu snad trávily dlouhé hodiny, ale během dne se potkávaly u jídla, na chodbě nebo při vycházkách a vždycky našly společné téma, i kdyby to mělo být jen, jak hezky dneska svítí slunce.
„Baf!“ vyhrkla Trisha a dloubla Mariannu do ramene. Ta sebou cukla a zasmála se.
„Jak je?“ řekla Marianna a posunkem naznačila Trishe, aby si sedla vedle ní.
„Jako v pasťáku,“ zažertovala trochu nejistě dívka s dredy, posadila se na lavičku a zaměřila svůj pohled na betonovou tvárnici. Bylo jí šestnáct a neustále si mnula palec levé ruky.
„Co ty? Za chvíli ti to končí,“ řekla Trisha se závistivým podtónem a pokračovala „Už víš, co budeš dělat až odtud vypadneš?“
„No, zkusím si najít nějakou práci. Třeba jako servírka nebo něco na ten způsob. Ale to jen na nějakou dobu. Chtěla bych začít pomáhat lidem, který mají problémy. Třeba s drogama nebo tak...“ odpověděla Marianna a v hlavě jí vyskočila představa, jak se sklání k člověku na ulici a zvedá ho na nohy.
„Teda, to je od tebe hezký. Myslím, jakože chceš pomáhat lidem ve srabu. Já bych děsně chtěla dělat něco sobeckýho,“ zasnila se pro změnu Trisha.
„Například?“ zeptala se Marianna.
„Prostě si užívat. Odmítám makat pro tenhle stát, když mě tak sviňsky odsoudil za něco, co jsem neudělala.“
„Jak si chceš užívat, když nebudeš mít žádný peníze?“ zeptala se poněkud chladně Marianna.
„Hele, neber mi moje sny,“ řekla klidně Trisha, rozhlédla se a vzala do ruky křídu, která ležela na zemi. Pak došla ke tvárnici a pod předešlý nápis připsala: „SOUHLAS. Trisha L.“ načež se otočila a podala křídu Marianně. Tázavě se na ní podívala a pak odešla. Marianna svírala prsty křídu a upřeně zírala na svoje okousané nehty. Pak stejně jako Trisha přistoupila ke tvárnici a začala psát: „Připadám si tu jako myš. Když sáhnu po sýru, dostanu přes držku. Marianna Florance B.“. Když zvedla hlavu, zazněl nemilosrdný hlas Cortezové a všichni museli zpátky do budovy.

Marianna se vymotala z pevného sevření Trishiných rukou a řekla: „Opatruj se.“ Pak popadla tašku a dlouhými kroky vyšla branou na ulici. Rozhlédla se a zhluboka se nadechla. Pak vyrazila přes přechod s jasným cílem. Už v „pasťáku“ si za pomoci telefonního seznamu zařídila podnájem poblíž centra města. Potkávala lidi a v jejich tvářích jakoby četla jejich životní příběhy. Pobyt ve výchovném zařízení z ní učinil zcela jinou Mariannu Florance Boreanovou. Už na první pohled totiž poznala, jestli člověka něco tíží (konkrétně svědomí). Když se ocitla na pěšině v parku, neustále vzhlížela ke korunám stromů, které neviděla pět let.
Otevřela dveře do bytu a na chvíli ji oslepilo sluneční světlo. „To je nádhera...“ hlesla Marianna a usmála se na muže s plnovousem – jejího domácího. „To jsem rád, že se vám tu líbí. Můj syn je teď taky ve výchovným zařízení, takže vím, jaký to pro vás je. Nájem mi prostě zaplatíte, až si seženete práci,“ řekl domácí a nechal Mariannu o samotě v jejím novém domově. To, že narazila na někoho skutečně chápavého jen pár hodin po tom, co jí pustili, považovala za dobré znamení. Položila klíče na malý stolek vedle dveří a vydala se na objevnou cestu do nitra bytu. Začínala novou čáru života.

Daniel zatím bloumal po městě a občas kopl do plechovky, která se mu přimotala do cesty. Přišel pozdě... Když dorazil k Výchovnému zařízení pro mladistvé provinilé, dozvěděl se, že Marianna už odešla. Chtěl znát adresu, kde teď bydlí, ale tu mu odmítli sdělit a zabouchli mu dveře přímo před nosem. Mrzelo ho, že se s ní nemohl setkat a vše vyjasnit. Jediné, co mu zbývalo, bylo pokusit se jí namátkově najít. Bloudil proto městem do té doby, než vyšly hvězdy a pak se odebral domů. Věděl, že když Mariannu nenašel teď, už ji nikdy neuvidí.

Po dvaceti letech stanula Marianna na břehu jezera. Slunce ji pálilo do očí a jí se vybavila chvíle, která měla být dávno zapomenuta. „Mami!“ ozvalo se za jejími zády. Marrion Florance Boreanová pobíhala po travnaté mýtině, místo které tu před dvaceti lety rostl jehličnatý les. „Maminko, pojď se vykoupat,“ zatahala dcera Mariannu za sukni. Když Marianna ve svých sedmnácti letech prohlásila, že chce v budoucnu udělat něco dobrého pro ostatní, netušila ještě, že adoptuje malou Marrion z Jihoafrické Republiky. Chvíli váhala, ale pak už se obě Florance smáčely v chladivé vodě jezera. „Dost se to tu změnilo, že jo?“ zazněl hluboký hlas. Marianna se otočila a uviděla Daniela, jak stojí na břehu jezera a trochu nervózně se usmívá. „Bez těch stromů už to tu není to pravé ořechové," hlesla Marianna. „Mami, kdo je to?“ zeptala se Marrion a zamžourala očima. „Ten, který psal dopisy, i když je nikdo nečetl.“

přidáno 17.09.2008 - 12:17
není slov, jen pocitů...
přidáno 12.05.2008 - 21:47
Děkuju moc za pochvalu.. :)
přidáno 12.05.2008 - 21:43
moc pěkné, silné, sdělující :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dopisy Marianně : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Ergine
Předchozí dílo autora : Ten "pravý"

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku