Domeček z karet

City se rozpustily
a tvář se křiví bolestí,
domeček z karet odolává,
poslední vteřiny tikají...

Zásah smrti mění barvy
na šeď
a nebe padá
a sype se sníh
a slzy přimrzají ke kůži,
když se nitro svírá
a palčivá bolest mění
srdce na kus ledu
a v mysli bourá
všechny zdi normálního
chování...

A svět si hraje
a točí se,
ale ve sněhu stop přibývá
a minulost mění přítomnost
a duše hoří a doutná
na svém posledním tažení,
když už i tělo povoluje
a noří se do ledové vody
pozdní noci.

Na dně je jen tma
a všude jen popel,
který obklopuje zbytky toho,
co byl člověk
a dává mu poslední naději,
že když sebere všechny síly,
že až odezní ta nejhorší bolest,
tak z toho popela
vstane jako fénix.