Vánoční tramvaj, vzpomínka, komunikace s batohy a jiná.
přidáno 28.12.2016
hodnoceno 6
čteno 445(12)
posláno 0
Stojím u rušné křižovatky nedaleko kostela, který mi vždy připomínal Strossmayerovo náměstí v Praze. Je večer, jedna z adventních nedělí, a chodí tudy spousta oblečených těl, ale ta moji pozornost nepřitahují. Dráždí mě přehnané množství svítících ozdob. Ostentativně dávají najevo svůj názor, že Vánoce jsou svátky světla. Skoro každý strom v okolí je ověšený svítícími koulemi, které z něj dělají z kontextu vytrženou karikaturu Laurelinu; strážné světlušky svítí podle rozkazu a přidávají se k nim řetězy svítících koulí, vísící ze stožáru na stožár, a osvětlené prodejní stánky na nedalekém náměstí.

Po kolejích pomalu přijíždí vánoční tramvaj. Je také ověšená svítícími koulemi, ale mezi tramvajemi je taková jediná, což jí dává aureolu výjimečnosti, ale také osamělosti. Soucítím s ní. Bude tu asi tři minuty stát. Kolem projíždějí další tramvaje a občas i nějaká odporná plechovka. Mám čas přemýšlet. Moc mě toho nenapadá, jen jedna vzpomínka. Vy si na to nepamatujete, protože to není vaše vzpomínka, ale zkusím vám o tom povyprávět.

V interiéru vánoční tramvaje mě nejvíc zaujala úplná absence reklamy a vývěsek. Reklamy v tramvajích jsou, jako by cestující někdo celou cestu mlátil do hlavy, říkajíc jim, ať si toho nevšímají. A cestující si nevšímají, jen se pak diví, že mají hlavu tupou a unavenou. Nic takového tam nebylo. Vystoupil/a jsem na náměstí a šel/a si prohlédnout stánky na vánočním trhu. Dělám to tak každý rok, protože jsem zvědavý/á, loni jsem se tam seznámil/a se svým nejoblíbenějším mýdlem a myslím si, že by tam mohli mít věci, které jsou opravdu hezké a příjemné, na rozdíl od běžných obchodních center, která jsou přecpaná odpadky, čekajícími na to, až někdo zaplatí za možnost je nějakou dobu skladovat doma, než je vyhodí do popelnice, kde budou konečně na svém místě.

Po trhu se pohybovala spousta oblečených těl, většina z nich něco pojídala, třeba párky ze stánku. Jejich koncentrace byla snesitelná. Dlouho jsem však nenarazil/a na nic, co by mě zaujalo. Ani letošní mýdla nebyla tak přívětivá jako loni. Pak jsem narazil/a na stánek s ručně vyrobenými batohy. Přišel/a jsem k nim. Cena byla přijatelná, rozměry také, tak jsem si je začal/a prohlížet a komunikovat s nimi.

„Vejde se tam i á-čtyřka,“ řekl prodavač. To byla pro mě důležitá informace, tak jsem přikývl/a. Vytáhl/a jsem jeden batoh z kádě a zkusil/a zip. Batohy byly vyplněny hezkými, příjemnými, jednoduchými bílými polštáři; doufal/a jsem, že jsou v ceně.

Prodavač dál mluvil. Asi si nevšiml, že právě komunikuji s jeho batohy. „Záleží na tom, pro koho ho máte. Pokud třeba pro přítelkyni, mohl by se jí líbit tento, kamarádovi by se zase mohl líbit ten.“ Divil/a jsem se, že tolik mluví, musím se přece nejprve domluvit s batohy. Některé měly na sobě příjemný motiv listí či květů, ale s nevýrazným béžovým pozadím, které by se mi nehodilo k oblečení. Další byly příjemně purpurové, ty by se hodily, ale nelíbily se mi jejich motivy, připadaly mi falešné.

„Pro koho to chcete?“ vyrušil mě prodavač naléhavým tónem.

„Pro sebe,“ řekl/a jsem stydlivě.

Prodavač se zarazil. Doufal/a jsem, že teď nezačne mluvit o mém pohlaví. Pochyboval/a jsem, že by o něm mohl říct něco, co by mě potěšilo.

Přesto mě potěšil, řekl: „No, tak to musíte nejlépe vědět vy, co se vám líbí.“ Líbilo se mi, že se stále ještě snaží navázat se mnou kontakt. Většina lidí to vzdá nejpozději po dvou větách; takoví mi nestojí za seznámení, protože mi nedají příležitost, abych je mohl/a poznat. Také se mi líbilo, že uznává, že mám vlastní duši schopnou rozhodnout, co se jí líbí.

Napadlo mě, že bych ho mohl/a zasvětit do mého myšlení, ale to by nebylo vůbec jednoduché. Vyžaduje to od obou stran hodně pokory jako seznamování s hipogryfem ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Když se člověk rozhodne něco sdělit, musí si nejprve uspořádat myšlenky, ty pak přeložit do slov a ta se přeloží do sekvence motorických instrukcí pro plíce, hlasivky a artikulační ústrojí v ústech. Jejich spoluprací pak vznikne zvukový signál, který se fyzickým vlněním přenese do hlemýždě vnitřního ucha příjemce, kde se změní v nervový signál a ten pak mozek interpretuje jako zvukový vjem. Tento vjem pak přeloží do slov a pocitů a ta přeloží do významů a představ a napojí na ně nové asociace a předsudky. A úplně nakonec z nich sestaví nové myšlenky v kódování cílového mozku.

Na procesu ústní komunikace se podílí tolik mechanismů, že je jako tichá pošta a ve skutečnosti je obvykle doplněn (ale někdy také zkreslen) nonverbálními signály, které nám pomáhají sdělit to, co slovy sdělit neumíme (nebo nechceme, protože je to v naší kultuře tabu), ale také mohou pokusy o komunikaci sabotovat.

Nevěřil/a jsem v úspěch takového pokusu, tak jsem se místo toho vrátil/a k mnohem primitivnější, emocionálně založené komunikaci s batohy. Našel/a jsem jeden, který vypadal správně – byl purpurový s příjemným listovým motivem. Probral/a jsem ještě zbytek kádě, ale další takový jsem nenašel/a.

„Neměli byste, prosím, ještě jeden takový?“ zeptal/a jsem se prodavače.

Prodavač se šel podívat někam dozadu.

„Ne, ale mohl by se vám líbit tento,“ řekl, když se vrátil, a ukázal mi fialový batoh s motivem spirály. Nebyl špatný, ta spirála nebyla falešná, byla docela správná a skutečně se mi i líbila, jen byla na můj tehdejší vkus příliš ostrá a pichlavá, ne tak příjemná jako listí. A hlavně – tušil/a jsem, že má takový také jen jeden. Přece si nekoupím další osamělý batoh, když nemusím. Přál/a bych každé věci mít dvojče, k němuž by patřila, které by jí rozumělo a které by ji podpořilo, když by třeba byla nemocná nebo potřebovala pomoc.

„V tom případě nic,“ řekl/a jsem a vydal/a se k dalším stánkům. Prodavač hned mluvil dál, nevím ke komu; myslím, že bychom si nerozuměli, ačkoliv můj vkus odhadl docela dobře.

Jak řekl v epizodě Star Treku „Což v pravdě žádná krásá není?“ medusanský velvyslanec, každý člověk žije ve své tělesné schránce sám v beznadějné osamělosti, ale komunikace nám dovoluje tuto osamělost překonat, je krásná a úžasně komplikovaná. Člověk komunikuje nejen s druhými lidmi a věcmi kolem sebe, ale také s vlastním podvědomím, s počítači a vychytralými telefony, knihami, filmy a seriály (ne vždy obousměrně). Komunikace nám umožňuje poznat myšlenky a touhy druhých lidí, to, co nám ze svého vnitřního světa dovolí spatřit, a soucítit s nimi.

A to vše obsahovala ta jediná vzpomínka, která mě právě napadla. Není krásné, že jsem vám to mohl/a sdělit?



přidáno 12.08.2017 - 13:21
velmi pěkná a originální povídka.. hlavní postavu vnímám jako někoho výjimečného, odlišného od ostatních a přesto tak blízkého..působí na první pohled odosobněně a možná lehce nedůtklivě a chladně, přitom, když se ho snažíme vnímat, prozradí ho jeho chování a myšlenky a svět se obrací.. najednou je z ní člověk citlivý, velmi vnímavý, s vlastním názorem, vysoce inteligentní.. jen má svůj vlastní svět, který není obehnaný až tak vysokým plotem, přes který se druzí nemohou dostat, jak se může zdát.. i tu myšlenku jsi tam vložil/a sam/a.. - " Líbilo se mi, že se stále ještě snaží navázat se mnou kontakt. Většina lidí to vzdá nejpozději po dvou větách; takoví mi nestojí za seznámení, protože mi nedají příležitost, abych je mohl/a poznat. "

a víš co je nejlepší? takhle, jako tu postavu z povídky, vnímám já tebe.. i když mívám pocit, že jsi z jiné planety, než já, jsi mi blízký/á..
přidáno 30.12.2016 - 18:12
Orionka: Děkuji za věnovaný čas a velmi dobrý komentář. :-)

Souhlasím, že je tam rozpor mezi touhou komunikovat a předstíraným nezájmem, problém je ale v tom, že spousta lidí si představuje, že může "popadnout" prvního člověka na ulici, kterého uvidí, a začít s ním komunikovat bez jakéhokoliv poznávání (dokonce i bez ověření, zda ten člověk vůbec rozumí česky). Singularis z mých povídek (úplně se s ní/m neztotožňuji a tu hranici prozrazuji jen přátelům) ale o takovou komunikaci nestojí; jak bylo řečeno v Průzkumu přejezdu, chce si nejprve udělat představu o uvažování, vyjadřování, zájmech a způsobech druhého člověka a ocenil/a by, kdyby ten druhý člověk udělal totéž (to zpravidla znamená přečíst si několik povídek nebo si alespoň projít webové stránky). Jinak ty povrchní pokusy o komunikaci totiž obvykle vedou k rychlému nedorozumění a zmařeným investicím času a úsilí z obou stran.

Zdvojování koncovek pracné není, už jsem na to zvyklý/á, naopak se mi občas ta zdvojená koncovka objeví i někde, kam nepatří. Má dvě motivace - jedna je osobní (tu tu nebudu rozebírat) a druhá je genderová - mám dojem, že většina lidí má potíže se identifikovat s textem v "opačném rodě", to zdvojování s lomítkem pak tento problém efektivně řeší a umožňuje lidem číst text tak, jak je jim to bližší. Z téhož důvodu volím vyprávění v první osobě, ačkoliv jinak obvykle píšu ve třetí - chci, aby se do toho myšlení dokázali lidé lépe vcítit a pochopit je, do určité míry je to moje sebevyjádření.

Schválně jsem se snažil/a moc brněnských reálií v povídce neuvádět, ale nevadí mi, že se ti tam líbí.
přidáno 30.12.2016 - 12:32
Opravdu zajímavé, četlo se dobře a máš zvláštní uvažování. Komunikace s věcmi, potřeba kupovat si je dvojmo... to je opravdu podivné, ale možná jde jen o stylizaci, v tom případě podařenou.
Zarazila mě jedna část: "Líbilo se mi, že se stále ještě snaží navázat se mnou kontakt. Většina lidí to vzdá nejpozději po dvou větách; takoví mi nestojí za seznámení, protože mi nedají příležitost, abych je mohl/a poznat." Vyznívá to tak, že navenek od kontaktu odpuzuješ, dáváš najevo, že o něj nestojíš, ale zároveň oceňuješ ty, které neodradíš, takže se přes tvůj (předstíraný?) nezájem pokoušejí v komunikaci pokračovat. Jestli to chápu správně, je to podivný rozpor.
A taky mě pokaždé zarazí dvoupohlavnost tvých textů. Ne že bych byla tak zvědavá, jak to s tvým pohlavím je, spíš uvažuji nad potřebou ho skrývat. Co tě k tomu motivuje? Ono je i docela pracné všechno to uhlídat a každou koncovku zdvojovat...
Jinak mě potěšil popis brněnských reálií, na trhu jsem letos byla taky a možná i u toho stánku, jestli tam prodávali i kabelky... :)
přidáno 28.12.2016 - 18:22
Lasak: Děkuji za přečtení a kvalitní komentář. Samota k tomu opravdu patří, ale snažil/a jsem se, aby nepůsobila nepříjemně (ve skutečnosti docela nepříjemná je, ale psát o tom by nikoho neobohatilo a nikomu nepomohlo; sbírka se jmenuje Průzkum malých radostí a snažím se toho držet). Snad se mi to povedlo.

Mám radost, že tě to zaujalo, a moc mě těší, že to budí úžas. :-)

Ano, je to Brno.
přidáno 28.12.2016 - 16:24
mimochodem, to je Brno?
přidáno 28.12.2016 - 16:23
citim z toho chvílemi tvou samotu. Jinak krásné vyprávění. Zaujalo mě a vtáhlo mě. Chvílemi jsem žasl nad tvojí odborností a chvílemi nad popisem určitých věcí, třeba reklam v tramvajích. Každopadně napadite zakončení.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Průzkum komunikace : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Středozem není náhražka
Předchozí dílo autora : Můj nejsilnější a nejintimnější zážitek z Vánoc

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
človiček, korálek
» narozeniny
matzas [9], Vladimír P [6], SnakeEyes [7], Vanlis [2]
» řekli o sobě
Severak řekl o Dívka v modrém :
taková legendární pokémonka. Byl jsem na ní docela zvědavý co je zač, pak jsem se s ní potkal jenom jednou skoro doslova jen z rychlíku.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku