jako sklo

je večer je noc je doba kdy se to přestává sledovat alespoň do chvíle kdy nádherná osoba řekne ty píčo já vstávám na osmou je noc nebo je ráno a v patrech spí nebo nadávají občané a dívka s nádherným nosem to ses jako ve filozofii zaseknul u strukturalismu? nad stolem stále ještě nad jsou lidi a mají svoje tváře a já už za deset minut zapomenu jejich jména ale protože lidská mysl si nedovede vymyslet obličej který neviděla budou nadomoježivotí komparzisty v mých snech který beztak taky zapomenu ale teď teď dokud se ztrácim v hodinkách a dokud není úvod do diachronní slavistiky a dokud jsme tady a víme to a dokud víno protože po pivu zvracim filtruje patos z pravd a malost z lidí dokud sem schopnej poslouchat co opravdu slyšim a ne jen vnitřek svoji lebky. ukaž. ukaž a plácej ptákoviny a zpívej a křič a já se budu smát protože v týhle fázi už člověku přijde vtipný úplně cokoli a protože lidi jsou tak nádherně nádherně rozbitý. tak jako se tisíc úplně stejnejch skleniček rozbije v tisíc úplně různejch barevnej fleků jaký ti ukáže psycholog aby ti dokázal že máš tajný sexuální představy o Sigmundu Freudovi tak se o tisíc lidí můžeš pořezat a nikdy nepochopíš kdo proboha tak blbě postavil tu marmeládu na kraj stolu ale cucáš si vlastní krev která z nějakýho důvodu chutná fakt dobře a napadaj tě zvrácený metafory ale ty se tomu napadnutí vždycky ubráníš a jdeš pro koště. za deset minut zapomenu tvoje jméno ale tvoje praskliny si chci pamatovat neopakovatelný vzorce a cestičky trápení a nadšení a blbě postavenejch marmelád abych věděl kudy mám praskat dál až svou cestičku ztratim jenže když se sečtou čárky na lístku a pavučiny v koutech našich konverzací a čas je už zase změřen a já vstávám na osmou,
já tě neznám.